Linda Piknerová

Dnes, tj. ve středu 18.3. vydala FIFA rozhodnutí, že vítězem Afrického poháru národů 2025 (AFCON 2025) se po dvou měsících od finále stává Maroko, které sice prohrálo se Senegalem v nastavení 0:1, ale to, co tomu předcházelo, byla scéna jako z filmu, v němž nevíte, kdo je padouch a kdo hrdina. Bylo by to v zásadě úsměvné, kdyby titul změnil majitele po dvou měsících s odkazem na korupci v nejvyšších patrech afrického fotbalu, kdyby Maroko nebylo jedním z pořadatelů MS ve fotbale v roce 2030 a celý šampionát nebyl součástí velmi komplexní, promyšlené a systematické strategie budování image výstavní skříně (nejen severní) Afriky, ve které se nově udělený titul bude docela vyjímat.

Aktuální situace na Blízkém východě přímo vybízí k zamyšlení se nad íránskou politikou vůči Africe, se kterou se teheránský režim snaží v posledních desetiletí rozvíjet vzájemné vztahy. K nejzásadnějším aspektům patří tendence vyvažovat rostoucí vliv Saudské Arábie napříč kontinentem a vy(zne)užívání vybraných zemí pro vlastní vojenské a strategické cíle. Ukázkovými příklady jsou Eritrea, Súdán a Jihoafrická republika, se kterou Írán dokonce na začátku ledna 2026 realizoval nepříliš úspěšné námořní cvičení.

Ačkoliv Afriku stereotypně spojujeme s chudobou, skutečnost je taková, že jedny z nejvyšších cen spotřebního zboží jsou právě v největších afrických aglomeracích, kde účtenka za obyčejnou kávu v lepší kavárně atakuje 150 korun a třetinka piva 110. V nejlepším angolském nákupním domě narazíte na cenovky, u kterých přemýšlíte, zda obyčejné tričko není náhodou protkáno neviditelnými zlatými nitěmi a zda je skutečně nutné za nepříliš valnou večeři, která ovšem zahrnuje kus masa, platit v přepočtu tisícovku, když jste se zase tak moc nenajedli. Pro jistotu karty neberou a pro hotovost se musíte vydat k bankomatu, který neomylně poznáte podle toho, že kolem je klubko lidí předstírajících frontu. Afrika není levný kontinent a pro cizince s jinou barvou pleti dvakrát ne.

Západoafrické Togo tvoří úzký pruh země vybíhající z pobřeží Guinejského zálivu hluboko do vnitrozemí, kde zbytky deštného pralesa přechází do suché savany typické pro vnitrozemskou Burkinu Faso. Malá země vklíněná mezi Benin a Ghanu nemá mnoho co nabídnout, pokud tedy nejste fanoušky náboženství vodoo a rozhodně nepatří k turisticky oblíbeným destinacím, což dává smysl s ohledem na mizerné služby a chybějící infrastrukturu. Přesto bychom o ní měli alespoň něco málo vědět už proto, že se mohla stát po 1. světové válce „československou kolonií“, a my tak mohli získat tolik vytoužený přístup k moři. I když jinému, než by nás napadlo.

Když Zlatonosné pobřeží vyhlásilo v roce 1957 nezávislost, bylo první zemí v subsaharské Africe, která se vymanila z područí Velké Británie a jako taková se stala symbolem pro všechny Afričany. Kwame Nkrumah coby prezident nově vzniklé Ghany sundal portrét královny Alžběty II., na jeho místo pověsil Lenina a zbytku Afriky vzkázal, že se musí sjednotit. Nestalo se a západoafrická země, jejíž ekonomika je založena na zlatě a kakau, je dnes výrazně ovlivňována Číňany, kteří si tady budují vlastní městečka.

Gabonské město Lambaréné ležící u jezera obklopuje džungle, která sem na začátku 20. století přilákala francouzského lékaře, teologa a muzikologa Alberta Schweitzera, jenž tady, jen pár stupňů pod rovníkem, založil věhlasnou nemocnici. Areál obklopený všudypřítomným pralesem se stal doslova poslední záchranou nejen pro všechny místní trpící malárií, tyfem či leprou, ale také poprvé do nitra džungle přinesl sofistikovanou evropskou zubní či pediatrickou péči, díky níž se výrazně zvýšila kvalita života všem, jež do nemocnice byli schopni fyzicky dojít. V roce 1968 se Lambaréné stalo cílem československé studentské expedice, vezoucí z Prahy zdravotnické vybavení, což jí zajistilo čestné místo na cestovatelské mapě. O této československé stopě však na místě nikdo neví a to, co my považujeme za legendární odkaz, vzbuzuje na místě spíše údiv, překvapení a vlastně nezájem.

Každý zná legendárního „Mirečka from Bujumbura“, studenta medicíny ze série o „Básnících“, který se stal doslova ztělesněním Afričana v socialistickém Československu. Možná však ale překvapí fakt, že Mireček vůbec nebyl z burundské Bujumbury, nýbrž z Republiky Kongo, do které se v 90. let vrátil a kde dodnes žije ve třetím největším městě – Dolisie – ležícím na půli cesty mezi Brazzaville a Pointe-Noire a že byl do „Básníků“ obsazen coby neherec. Československo bylo doslova plné podobných studentů různého věku, jejichž úkolem bylo vzdělávat se v duchu socialismu a po návratu do své vlasti šířit myšlenky dělnického hnutí napříč kontinentem. Nepovedlo se to a v dnešních padesátnících až sedmdesátnících zbyla pochopitelná hořkost z návratu zpět do Afriky.

Západokamerunský region Ambazonie patří posledních 10 let k nejproblematičtějším územím v celé Africe, a přesto se o něm toho ví docela málo. Příčinnou je nejspíše to, že kamerunsko-nigerijská hranice, u které Ambazonie leží, není z globálního pohledu příliš zajímavá a pozornost se soustředí na sousední oblasti Nigérie, kde tu a tam řádí známé Boko Haram. Přesto si Ambazonie zasluhuje pozornost už proto, že průjezd skrze její území je možný jen ve vojenském konvoji.

Odhadem 22milionový Lagos je více než jenom ekonomickým centrem více jak 250 milionové Nigérie, která je největším producentem ropy v Africe. Lagos, ležící na pobřeží blízko hranic s Beninem, je světem, jaký jsem nikde v Africe doposud neviděla a dost pochybuji, že něco srovnatelné ještě kdy zažiji. Ztělesněním až krutých sociálních rozdílů největší africké metropole jsou dvě místa, a sice Victoria Island obývaný bělochy, Číňany a extrémně bohatými Nigerijci a Makoko, ležící doslova na dohled proskleným budovám, které je největším plovoucím slumem světa.

Když 26.12.2025 Izrael oznámil, že uznává nezávislost Somalilandu, většina běžných lidí tuto informaci nezachytila nejen kvůli vánočním oslavám, ale především proto, že vůbec netuší, že podobná entita existuje. K moři se sem nejezdí, starověké jeskynní malby znají jen skuteční fajnšmekři a evokované spojení se Somálskem, jež je už 30 let symbolem zmaru, nestability, hladomoru a uprchlické vlny (což je všechno pravda), nevyvolává zrovna pozitivní obrázek. A přesto je Somaliland něčím úplně jiným než Somálsko, které je zmítané násilím a z něhož mají obavu i sousední země.

Cabinda je malé území vklíněné mezi Demokratickou republiku Kongo a Republiku Kongo patřící Angole, které by nikoho nezajímalo, pokud by tady nebyly obrovské zásoby ropy. Historická oblast tzv. portugalského Konga je angolskou exklávou, která sice usilovala o nezávislost, ale nakonec to vzdala a podřídila se zájmům Luandy a Číny, která tady dneska dominuje. Fascinující je, že spojení mezi Angolou a Cabindou zajišťuje trajekt, jehož kvalita i kvantita jsou natolik mizerné, že místní raději necestují a cizinci jsou nuceni využívat trasu skrze Demokratickou republiku Kongo.

Luanda je téměř 9 milionovou metropolí a podle globálního indexu srovnávajícího životní náklady je třetím nejdražším městem v Africe těsně za konžskou Kinshasou a středoafrickým Bangui. To je dáno extrémně vysokými náklady spojenými s importem zboží a omezeným napojením na globální ekonomiku, což ve výsledku činí život v srdci Angoly cenově srovnatelný s evropskými velkoměsty, ovšem s mizernými službami, a nekomfortem panujícím ve veřejném prostoru. Tomu dominují díry na silnicích, neexistující chodníky a žebrající děti, to vše za lesku mrakodrapů ve vyhlášeném pobřežním „stripu“, kde na pláži rekreují Číňani a bohatí Angolané. Nic proto neztělesňuje paradox Angoly lépe než její metropole, kde se potkává bohatství a chudoba na jednom chodníku.

Ačkoliv je Angola druhým největším exportérem ropy v Africe a její ekonomika je osmá největší, pohled na zemi zmítanou až do roku 2002 občanskou válkou je spíš smutný než jakkoliv optimistický. Navzdory ropě totiž země nemá ani 50 let od zisku nezávislosti to hlavní, co by potřebovala, a sice schopné vedení, kterému by záleželo aspoň trochu na necelých 40 milionech obyvatel. Alespoň to je nejsilnější dojem z prvních dnů strávených cestou od jihu na sever obrovské země, ve které označení nezpevněná silnice je eufemismem pro fakticky chybějící komunikaci. Ale kdo by se zdržoval budováním cest do metropole Luandy, která je jedním z nejdražších hlavních měst světa, když se ropa těží na pobřeží a nechává zbohatnout těm, kteří jsou členy vládní MPLA.

Není to ani nejstarší poušť Namib, druhý největší kaňon světa či jedna z největších lachtaních kolonií na planetě, které do Namibie přilákaly zástupy obchodníků, jež na pobřeží vybudovali dechberoucí těžařské osady. Až zásoby diamantů objevené na pobřeží v blízkosti prvního německého přístavu Lüderitz učinily z nehostinného kusu území lukrativní kolonii, do níž směřovaly dobrodruzi z celého světa. Z hornických usedlostí se však postupně stala opuštěná místa, která doslova zaživa požírá okolní poušť a kdysi prosperující kolonie nabízejí doslova apokalyptický pohled na historii jedné z nejzajímavějších afrických zemí. Symbolem je osada Kolmaskop, kterou můžete navštívit.

Pokud to půjde dobře, můžou čeští fotbalisté narazit v základní skupině MS vedle Jižní Koreje a Mexika také na Jihoafrickou republiku, která se společně s Alžírskem, Egyptem, Ghanou, Marokem, Pobřežím slonoviny, Senegalem, Kapverdami a Tuniskem kvalifikovala na největší fotbalový svátek příštího roku. Vztahy mezi fotbalovou Afrikou a Českem jsou ale mnohem barvitější a zajímavější než jen potenciální střet v základní skupině MS, přičemž vlajkovou lodí vzájemných vztahů bylo ovládnutí druholigového fotbalového Vyškova kamerunským milionářem, jenž chtěl z moravského klubu udělat vstupní bránu pro africké fotbalisty do Evropy.

Když na konci listopadu proběhly v malé západoafrické zemi jménem Guinea-Bissau volby, po nichž následoval vojenský puč a k moci se pro změnu dostala armáda, zaznamenal to málokdo. Konečně i název země se plete se sousední Guineou, se kterou sice nemá nic společného, ale podobnost ve jménech je natolik velká, že vlastně nemáte potřebu zkoumat, čím je země vyvážející kešu oříšky a mající přímé letecké spojení s Lisabonem zajímavá. Přesto nás k zemi přezdívané narko-stát váže silná historická linka, protože symbol jejího odporu vůči kolonialismu - Amílcar Cabral - si z komunistického Československa odvezl nejen spolupráci s StB, ale také lásku ke tradiční české „zmijovce“.

Turistický průmysl představuje celosvětově jeden z nejrychleji rostoucích segmentů hospodářství, o čemž svědčí i nedávno zveřejněná zpráva, že po Evropě zažívá vlnu overturismu také Asie. Afrika je v tomto ohledu stále...

Obrovská země pojmenovaná podle nejstarší pouště světa Namib uniká naší pozornosti prakticky od počátku zisku své nezávislosti v roce 1990, kdy se jí definitivně vzdala Jihoafrická republika, považující ji od 1. světové války za součást svého...

Nejdelší africká řeka táhnoucí se z nitra Afriky až do ústí do Středozemního moře v egyptské Alexandrii není jenom symbolem kontinentu, ale především geopolitickým prvkem, který se propisuje do života 11 afrických států. Více jak...

Nízké stavby s plechovými střechami kontrastující s vysokými mrakodrapy a nedalekým národním parkem, ve kterém během obědové pauzy můžete pozorovat nosorožce, vytváří stěží srozumitelné panorama keňského Nairobi. Na 2,5 km2 se na...

Nejen hlavy států rozhodují o tom, jak bude jejich země prezentována v zahraničí a co si o ní myslí všichni ti, kteří je vítají na letištích s více či méně otevřenou náručí. Možná ještě větší význam pro vnímaní dané...

Před dvěma dny proběhla médii zpráva o zatčení českého občana v západoafrické Burkině Faso pro podezření ze špionáže pro režim, kterému vládne nejmladší africký prezident Ibrahim Traoré. Škarohlídi jistě podotknou, že kvůli cestě kamsi...