Co má společného český hokejový klub s Nigerem? A jak je možné, že se ulicemi súdánské metropole prohánějí české škodovky, byť je zjevné, že svá nejlepší léta mají dávno za sebou? Kde končí cesta námi vyhozených věcí, které v dobré víře odnášíme do sběrných kontejnerů nebo vozíme na šrotoviště a doufáme, že tím máme právo pořídit si nové věci? A je odvoz našeho odpadu do Afriky pomocí nebo zátěží pro ty, kteří tuny našeho odpadu přebírají a dál prodávají?
Začněme příběhem o české pletené čepici pocházející nejspíš z merche hokejového klubu v Mladé Boleslavi, kterou jsem objevila na hlavě malého kluka uprostřed Nigeru. Na okraji města Agadez, kde se velbloudí trh prolíná se skládkou, se odehrávají všechny klíčové obchodní aktivity. Mezi velbloudy se potuluje hoch pomáhající za drobný úplatek místním obchodníkům. Teplota atakuje 45 stupňů, horký vzduch prosycený pískem ze Sahary je odporně vlezlý a odhadem dvanáctiletý kluk má na hlavě zimní čepici Mladé Boleslavi. Jak sem dorazila? Nejspíš tak, že ji v Česku někdo vyhodil do textilního kontejneru, z něj putovala do obřího balíku, který vyložili v ghanské Akkře, kam co dva týdny dorazí 30 milionů kusů použitého textilu. Z něj to, co mělo nějakou hodnotu, místní zpeněžili, co bylo k ničemu – asi jako čepice – putovalo řetězcem dál, až se dostalo do jedné z nejchudších zemí světa, vnitrozemského Nigeru. Tady není vůbec nic a koupit v obchodě cokoliv nového je ryzí utopie. Drobní prodejci nabízejí zjevně použité věci, které dostávají už x-tou šanci na další život. A ty, co ho nenajdou, končí na skládce, kde se potulují děti.
Cesta české zimní čepice, vyrobené nejspíš někde v Asii, dokumentuje jeden z nejpalčivějších problémů afrických metropolí současnosti – nakládání s odpady. Uprostřed dvacetimilionového nigerijského Lagosu se na ploše 59 fotbalových hřišť nachází jedna z největších skládek v západní Africe. Jak je vysoká, těžko odhadovat, ale díra, kterou odpadky musely zasypat, byla asi 20metrová. Dalších několik desítek metrů do výšky ční halda všemožného haraburdí, v němž asi nejlépe identifikovatelné jsou pneumatiky a plastové lahve. Denně sem údajně dorazí až 10 tisíc tun odpadu. Při pohledu z auta není vidět konec „odpadkového pohoří“, v němž tisíce lidí hledají každý den něco, co by šlo dál prodat. Mnohem slavnější než lagoský Olusosun je ghanská Agbogbloshie, považovaná do roku 2021 za největší skládku s elektroodpadem na světě. Ačkoliv dneska se třídění starých ledniček, praček a sporáků odehrává v menších provozovnách kolem celé Akkry, tuny věcí z jedné z nejdůležitějších metropolí západní Afriky nezmizely – právě naopak. Stačí vyrazit do původně rybářské osady Jamestown na okraji ghanského hlavního města a procházka po pláži rozmetá romantické představy o soumraku pod rozžhaveným africkým sluncem vniveč. Těžko si představit větší kýč než obrovské haldy odpadků unášených při přílivu do poklidných vod Guinejského zálivu, do nichž osazenstvo pobřežního slumu chodí vykonávat denní hygienu. O tom, že vody Atlantiku jsou v tomto místě skutečně klidné, svědčí fakt, že část vykonaných potřeb končí přímo na pláži mezi bárkami místních rybářů.
Právě západní Afrika je obrovskými haldami všudypřítomných odpadků proslulá. Trochu by se chtělo říct, že zatímco východ kontinentu si idylicky spojujeme se safari, přírodou a teplými vodami Indického oceánu, západní pobřeží provází smrad z ropných plošin, kouř z hořících úniků zemního plynu a tsunami odpadu, v nichž žijí lidé i zvířata. Zásadní vliv na takto neradostné realitě má obrovská urbanizace, v jejímž důsledku se lidé z venkova stěhují do měst, jako jsou právě Lagos, Akkra nebo Abidžan. Jejich přístavy slouží jako vstupní brána pro použité zboží z Evropy. Mnohamilionové aglomerace postrádají fungující infrastrukturu, takže vznikají rozsáhlé otevřené skládky, na kterých pracují tisíce lidí. Ruční třídění odpadu je totiž jedním z mála způsobů, jak si zajistit alespoň nějaký pravidelný příjem, protože vyřazený textil, elektrospotřebiče nebo auta sem proudí už desítky let. I kdyby se teď veškerý obchod zastavil, trvalo by roky, než by se zpracovalo to, co na skládkách leží.
A právě fakt, že použité zboží má ekonomickou hodnotu a obchodování s ním je pro západní Afriku důležitým hospodářským odvětvím, udržuje celý cyklus v chodu. V Evropě vyřazené zboží se posílá v obrovských balících do západní Afriky, kde ho místní ručně třídí a dál vrací do oběhu. Vlastně to vypadá téměř idylicky: staré věci dostávají nový život, a ještě vylepší rodinný rozpočet kohosi na skládce. Sběrači kovů, prodejci textilu, opraváři elektroniky, automechanici, ti všichni z kontejnerů plných vyřazených věcí profitují a vydělávají na tom, čeho my se zbavujeme.
Problém nastává v okamžiku, kdy si uvědomíme, že opravit a dál prodat rozbitou televizi je sice chvályhodné, ale co se stane s těmi součástkami, které budou vyměněny? Kde skončí zpřetrhané kabely a rozbitá skla? Co bude s děravým oblečením, jednou botou či dětským kočárkem v zemi, kde se děti nosí na zádech prostě proto, že neexistují chodníky a nikdo z místních netuší, k čemu by ho používal? Byť je pravda, že kreativita Afričanů je někdy šokující a najdou uplatnění i pro věci, k jejichž využití zjevně nemají optimální podmínky. Příkladem budiž lední brusle, které si můžete půjčit ve stánku v Jamestown, hned vedle zmíněné pláže s vyplavenými exkrementy.
Zůstanou na skládce, kde se budou vršit podobně jako termitiště do výšky x metrů, protože v Africe zcela absentuje jakákoliv strategie pro konečné zpracování odpadu. Tedy pokud nepočítáme pálení jako způsob, jak se zbavit čehokoliv nepohodlného. Konečně černošedý kouř stoupající z doutnajících hromad odpadu směrem k obloze ilustruje zmar celého recyklačního koloběhu celkem přesvědčivě. Na omamný smrad linoucí se nad aglomeracemi nelze zapomenout a vaše představa o tom, jak vypadají země pyšnící se tím, že jsou největšími africkými producenty ropy či zlata, dostane trhlinu.
Podobně šokující setkání s českou značkou na mě čekalo na opačné straně Afriky – v Súdánu, kde jsem v roce 2021 dvakrát potkala Škodovku. Cesta Oktávky a Fabie z Mladé Boleslavi (sic!) do Chartúmu rozhodně nebyla přímá a nejspíš ani úplně legální. Do země, která nemá SWIFT kód, se většina zboží dováží buď z Egypta nebo z Etiopie, přičemž právě u severního souseda existuje oficiální distributor Škodovky. Objem prodejů nových aut je v řádu nižších jednotek tisíc, protože ceny dovezeného zboží jsou v Egyptě v důsledku celních nařízení astronomické. Z Egypta se do Súdánu Škodovky dostaly buď nelegálně, a to tak, že je někdo ukradl a převezl přes hranice, nebo patřily Egypťanům žijícím v súdánské metropoli. Buď jak buď, jejich osud zpečetila válka, která z nich udělala nepojízdné šroty.
V Evropě se chlubíme tím, že dáváme věcem druhý život kdesi v Africe, kde místní netrpělivě a s vděkem čekají na to, co jim v kontejnerech pošleme. Je to v zásadě pravda, ovšem poněkud zapomínáme na to, co s těmi věcmi bude, až skončí i ten druhý život.
Linda Piknerová, linda.piknerova@gmail.com, @afrikabezfiltru, www.afrikabezfiltru.cz
