Přijetí rezoluce Valného shromáždění OSN 4. září o změně mapového zobrazení světa vyvolalo bouři na sociálních sítích a reakce mnohem emocionálnější, než by si celá věc vlastně zasluhovala. Nadpisy o ublíženosti Afriky, která se snaží vynutit si větší váhu tím, že donutí zbytek světa kreslit mapy jinak, jsou stejně směšné jako tvrzení, že konečně dochází k nápravě koloniální křivdy a všechny současné atlasy by měly skončit v koši. Rezoluce není závazná, ale jen doporučující, stávající mapy mají své nesporné výhody a možnost vidět svět skrze novou mapovou projekci nám může pomoci pochopit známý fakt, že mapa ovlivňuje naše vnímání reality.
Pravděpodobně každý z nás zažil pocit, že nějaké místo bylo ve skutečnosti mnohem blíž (či dál) než se zdálo při pohledu na mapu, přičemž nedávné extempore premiéra Babiše s glóbusem vlastně skvěle vystihlo většinově zkreslené vnímání světa. Důvod je prostý: mapa převádí trojrozměrnou zeměkouli do dvourozměrného obrazu, čímž nutně musí docházet ke zkreslení toho, jak naše planeta vypadá. Stejně tak naše vnímání světa výrazně ovlivňují barvy, přičemž máme zažito, že jediným „bílým“ územím je Antarktida, čímž se tvůrce mapy snaží znázornit, že právě tento kontinent nepatří nikomu, zatímco zbytek souše má vždycky nějakou barvu a „státní“ příslušnost. Podíváme-li se na běžnou školní mapu visící někde v České republice, bude v jejím středu Evropa, což souvisí s tendencí přirozeně umisťovat doprostřed to, co považujeme za nejdůležitější. Schválně se podívejte na mapy vyrobené v USA či na Novém Zélandu. Na té americké najednou pochopíte, že Aljaška coby největší stát USA neleží kdesi na okraji papíru, ale vlastně má strategickou polohu blízko Ruska, zatímco ta vycentrovaná na Nový Zéland nám ukáže perspektivu, ze které se nám nejspíš zamotá hlava. Nový Zéland běžně vyobrazujeme někde u vysvětlivek kdesi vpravo dole, což v nás přirozeně evokuje, že je daleko. Novozélanďané si mapu vytvoří tak, že oba jejich ostrovy budou uprostřed, nejpřesnější zachycená bude Austrálie a my – Evropa – budeme někde zcela na okraji s obrovskou mírou zobrazeného zkreslení.
Úplně stejně můžeme postupovat i u tak triviální věci, jako jsou časová pásma, která počítáme od nultého poledníku procházejícího londýnskou observatoří Greenwich. Stanovení výchozího bodu však je výsledkem politického konsenzu z roku 1884, který reagoval na skutečnost, že Británie v té době ovládala světové moře a sjednocení polohy na základě jediného výchozího bodu výrazně zjednodušovalo námořní plavbu. Podíváte-li se na mapy z počátku 19. století, snadno najdete nultý poledník procházet Paříží, Cádizem nebo Petrohradem podle toho, co se které zemi hodilo. To, co vzniklo roku 1884 jako politicko-ekonomická dohoda se stala geografickou samozřejmostí, o níž dnes vůbec nepřemýšlíme. O tom, jak bude nultý poledník vypadat a jak se od něj budou odvíjet časová pásma rozhodli Evropané jednoduše proto, že určovali pravidla světové politiky v době nastupující průmyslové revoluce a standardizace měření byla účinným nástrojem zefektivnění obchodu.
Vznik stávajícího způsobu mapového zobrazení vychází z principů holandského geografa Gerarda de Kremera, jehož jméno bylo latinizováno na slavné Mercator, jenž roku 1569 vytvořil způsob, jakým se začaly zakreslovat mapy. Klíčem pro pochopení tzv. Mercatorovy projekce porozumět době, v níž vznikla a čemu měla sloužit. Přelom 16. a 17. století byl dobou, kdy Nizozemsko bylo významnou obchodní mocností, přičemž klíčem pro její vzestup byla schopnost ovládnout moře a námořní trasy. Z tohoto důvodu vytvořil Mercator mapu vhodnou pro námořní navigaci, která minimálně zkreslovala úhly, jejichž stanovení bylo pro stanovení správného kurzu klíčové. Aby byla jeho projekce udržitelná na celé ploše dvourozměrné mapy (na kterou přenášíme trojrozměrnou zeměkouli), musel od rovníku na sever i na jih velikost území neustále zvětšovat. Výsledkem je, že čisté Merkátorovo zobrazení neumožňuje zachytit póly, což se někdy zachycuje tak, že celá oblast horního a dolního rohu mapy je označena jako severní, resp. jižní pól. Ještě možná zajímavější je uvědomit si, že Mercator funguje od rovníku oběma směry stejně, jen na jižní polokouli je souše objektivně méně, což v nás evokuje pocit, že vlastně všechno podstatné se odehrává na sever od rovníku.
Mercator byl jedním z mnoha v řadě, kdo vycházel způsobem zachycení světa vstříc požadavkům doby, v níž žil. V principu lze konstatovat, že každý tvůrce mapy vyobrazoval to, co a jak pro něj bylo relevantní, což třeba potvrzují italské portolánové mapy, jejichž kouzlo spočívalo v perfektně detailním zachycení pobřeží, ovšem naprostém ignorování vnitrozemí. Proč? Italové plavící se po Středozemním moři potřebovali znát každou zátoku a nikoliv to, co se nacházelo pět kilometrů od pobřeží. Stejně tak slavné T-mapy vycházely z přesvědčení, že klíčem pro orientaci je zachycení Středozemního moře a dvou řek – Nilu a Donu (proto označení T pro tento typ map). A konečně označení světových stran a jejich umístění nahoru, dolů, doleva a doprava nemá nic společného se zákonitostmi přírody. To, že dnes dáváme sever nahoru, je věcí dohody, konečně středověké mapy dávaly nahoru východ (neboli orient), z čehož je odvozeno slovo orientovat.
Během 20. století se postupně začala objevovat kritika Mercatorovy projekce s odkazem, že doba námořních výbojů pominula a zobrazení by mělo zohledňovat i něco jiného než jen přesné úhly. Jinými slovy, že mapa vhodná pro námořní navigaci není optimální pro vytváření mentálního obrazu světa. Postupně se začaly objevovat kartografové zaměřující se více na nezkreslování velikosti plochy i za cenu zkreslení tvaru, přičemž každý upřednostnil trochu jiný mix mezi tvarem a plochou. Diskuze o zobrazování světa získávala díky africkým státům od 60. let 20. století politický rozměr, který vyvrcholil 4. září 2026, kdy se Togu podařilo prosadit rezoluci doporučující využívat nově projekci Equal Earth. Její výhoda spočívá ve schopnosti zachytit správné poměry ploch a současně nepůsobit tak nepřirozeně jako třeba Gallovo-Petersovo zobrazení, při kterém vlastně nebylo (s určitou nadsázkou) ani jasné, na jaký kontinent se díváme.
Tím, že se tématu prosazení Equal Earth chytla Africká unie v čele s Togem, stalo se v zásadě kartografické téma navýsost politické, protože apriori máme pocit, že skupina afrických států není schopná se domluvit na ničem pořádném, ale když jde o takovou trivialitu jako je mapa, jsou slyšet hlasitě. Ještě dodejme, že proti hlasovaly USA, jejichž prezident v mezičase podporuje nápad přejmenovat stát Nové Mexiko na Novou Ameriku a že by se na to zeptal jeho obyvatel, ho nenapadlo. Zkusme se ale oprostit od chápání celé aktivity Toga jako bouře ve sklenici vody. Možná mnozí po dlouhé době slyšeli poprvé o zemi jménem Togo, která má ve Valném shromáždění OSN stejný jeden hlas jako USA či ČR. Čím by tak aktivita Toga mohla světu přispět? Začněme u argumentů Afriky, z nichž ten nejčastější je, že zkreslení velikosti v její neprospěch marginalizuje význam kontinentu v očích zbytku světa. Pocit, že neadekvátní velikost území snižuje relevanci, je validní a když si tento argument připustíme, snadno pochopíme důvody afrických zemí bojovat za změnu map. Pro Togo se „bitva za korektnější mapy“ stala vlajkovou lodí jeho zahraniční politiky, která je překvapivě ambiciózní vzhledem k omezeným možnostem západoafrické země. Její ministr zahraničí již dlouhou dobu usiluje o budování image Toga coby země zasazující se o panafrikanismus a dekolonizaci způsobu, jakým je Afrika vnímána. Odvážná snaha být hlásnou troubou Afriky naráží na zjevná omezení tožské politiky, nicméně snahu je třeba ocenit a já věřím, že ambice zlepšit vnímání země přiláká zahraniční investory, kteří třeba dostaví silnice nebo alespoň nenechají chátrat železnici postavenou ještě císařským Německem.
Z našeho pohledu bychom také neměli celou diskusi o nové mapě světa smést ze stolu jako hloupost, kterou si Afrika vynucuje pozornost. Pokud nám totiž dojde, jak velká Afrika ve skutečnosti je, můžeme mnohem lépe využívat příležitosti, které přináší. Pokud budeme 54 států chápat jako jeden prostor, navíc ne úplně velký, snadno sklouzneme k představě, že kdo byl v Egyptě, byla vlastně v Africe a že prozkoumat Zanzibar znamená znát Tanzanii. Nic není víc vzdáleno pravdě než pocit, že Afrika je stát, kde je buď Sahara nebo safari. Bude-li nás nové zobrazování tlačit do změny uvažování o možnostech, které kontinent ležící jen na druhé straně Středozemního moře přináší, prospějeme tím nejvíce sami sobě.
Linda Piknerová, linda.piknerova@gmail.com, @afrikabezfiltru, www.afrikabezfiltru.cz
