Libanonci představují ve střední a západní Africe jednu z nejvlivnějších, ekonomicky nejaktivnějších a nejsoudržnějších neafrických komunit, bez které by v některých místech kontinentu doslova kolaboval běžný život. Budete-li v zemích jako Senegal, Ghana, Gabon či Kongo, věřte, že s velkou pravděpodobnostní alespoň jednou nakoupíte v čistém supermarketu se slušným výběrem zboží, dáte si dobou kávu s baklavou anebo vyhledáte místního opraváře čehokoliv a veškerý servis vám zajistí někdo, kdo na první pohled do daného místa zjevně nepatří. Ekonomicky silné komunity Libanonců představují od konce 19. století jedinečný fenomén, který dozajista jen tak nezmizí i s ohledem na aktuální vývoj na Blízkém východě, jenž neslibuje rychlé zlepšení ekonomické a politické situace v zemi původu legendárních Féničanů.
Vznik libanonské diaspory je ukázkovým příkladem ekonomicky motivované migrace, za kterou stál úpadek Osmanské říše na konci 19. století. Oblast dnešního Libanonu byla její nedílnou součástí, přičemž kolaps obchodu s hedvábím spustil vlnu odchodů schopných obchodníků mimo rozpadající se impérium. Motorem ženoucím obyvatele Levanty mimo hranice vlastní říše byla vzpomínka na legendární Féničany, námořníky a objevitele schopné zakládat kolonie tisíce kilometrů daleko od domova (např. Kartágo v dnešním Tunisku), s nimiž se moderní Libanonci ztotožňují a považují se za jejich nástupce. Identita Féničanů, spojená s odvahou a obchodním duchem se propsala i do naladění moderních Libanonců, kteří volné moře považovali za nejlepší dopravní tepnu a vůbec se nezdráhali odplout z východního Středomoří směrem na západ. Klíčovou roli sehrávala francouzská Marseille, klíčový přístav ve Středozemním moři, sloužící jako uzlový bod expanze směrem do Afriky. Lodě plující do přístavů ve francouzských kolonií v západní Africe tak na svých palubách vezly nejen francouzské úředníky a zboží, ale také libanonské obchodníky, jež se usadili tam, kde lodě kotvily – tedy ve francouzské západní a střední Africe. Po konci 1. světové války se Osmanská říše rozpadla, přičemž území dnešního Libanonu bylo svěřeno do správy Francie. Díky tomu se pracovití, učenliví a mentálně otevření obyvatelé rychle naučili nový jazyk, který mohli perfektně využívat v místech, kde už žili jejich rodinní příslušníci, a sice v západní Africe. Rychle začaly vznikat rodinné obchodní řetězce spojující východní Středomoří a západní Afriku, přičemž díky vstřícné francouzské migrační politice byl příchod nových lidí do afrických kolonií více než vítaný. Výsledkem bylo, že z pouličních prodejců malých cetek se stali majitelé velkoobchodů, jejichž bohatnutí nabralo na obrátkách po dekolonizaci. Nově vzniklé státy bez francouzských politických elit byly rády za obchodníky a podnikatele schopné fungovat v čerstvě dekolonizovaných státech, kde nebylo vůbec nic. Libanonci měli kapitál, znali prostředí, ovládali jazyk a nebyli Evropany, takže dveře do ovládnutí ekonomik afrických zemí měli otevřené.
S každou další vnitropolitickou krizí se zájem Libanonců sužovaných válkami a postupně sílícím Hizballáhem odejít ze země zvyšoval, a právě Afrika se ukázala na dlouhodobé usazení mnohem jednoduší než Evropa. Nízké vstupní překážky, rodinné zázemí a fungující obchod přivedly do západní Afriky další desetitisíce Libanonců, kteří v městech jako Abidjan, Dakar, Pointe-Noire, Libreville (vše frankofonní) doslova ovládli místní ekonomiku. Díky silnému zázemí postupně penetrovali i do dalších zemí jako Nigérie či Ghana, kde postupovali úplně stejně a během krátké doby se jim podařilo získat kontrolu nad nejdůležitějšímu segmenty hospodářství. Z pouličních prodavačů první generace se stali obchodníci (třeba s diamanty v Sierra Leone) ve druhé generaci a milionáři investující do hotelových komplexů či velkých průmyslových odvětví typu cementárny v generaci třetí.
Úspěch se však neodpouští a čím více Libanonci, udržující si svou identitu navzdory okolnímu kulturnímu tlaku, bohatli, tím více se stávali trnem oku místním Afričanům, kteří žárlivě sledovali úspěch těchto „cizinců“. Je celkem jedno, že některé libanonské rodiny žijí na daných místech už třeba tři nebo čtyři generace. Díky poměrně velké uzavřenosti si udržují své kulturní zvyky a hodnoty (např. svatby realizují takřka výhradně mezi sebou, přičemž čas od času se libanonský mladík vypraví na Blízký východ a přivede si zpět do Afriky manželku, ale téměř se nestává, že by si vybral místní Afričanku) a současně stále bohatnou, čímž se čtvrtě ovládané Libanonci stávají zřetelně odlišnými od vřavy afrických metropolí. Věřte, že v některých místech je setkání s nimi jako pohlazení po unavené duši, kterou po celém dni vysvobodí první slušná káva, drobný sladký zákusek s medem a možnost nakoupit si v perfektně čistém supermarketu. Bez ohledu na to, kde na ně narazíte, máte jistotu, že budou plynně mluvit francouzsky, anglicky a arabsky, budou pochopitelně zcestovalí a díky tomu si s nimi popovídáte klidně i o České republice.
Ačkoliv místní Afričané sledují počínání Libanonců mnohdy s nedůvěrou a závistí, neochotně připouštějí, že právě díky nim fungují celé segmenty hospodářství mnohem lépe, než kdyby v zemích nebyli. Dobře si vybavuji svou zkušenost z nigerského hlavního města Niamey, kde nebylo vůbec nic a potraviny šlo koupit jen v malých stáncích u silnice. Uprostřed toho všeho zmaru stál supermarket, kde se dalo pořídit základní zboží ve slušné kvalitě a čistotě. Podobně nostalgicky vzpomínám na opravárenskou dílnu v Pointe-Noire, která měla všechno včetně skvělého vedení rodinného podniku. Při nekonečném čekání na opravu motoru mi pan majitel přidělil svého zaměstnance, který měl za úkol se o klientku starat. Asi nejlepší vzpomínky jsou spojeny s restauracemi ať už v gabonském Libreville, beninském Cotonou či ghanské Accře. Jistota dobrého jídla, čistých záchodů a obsluhy, která přinese to, co si objednáte, byla tak vítaným zpestřením africké reality, že na něj nejde zapomenout. Je totiž něco jiného těšit se ze zážitku v podobě celé ryby, nasekaného kuřete i s pařáty či beraního masa jen den či týden během dovolené a jíst africké jídlo každý den a tvářit se, že zelené listy manioku jsou tou nejchutnější přílohou, jakou jste kdy zkusili. Denní realita je totiž dosti odlišní od krátkodobé zkušenosti, a právě Libanonci umožňují onu každodennost Afriky dělat o něco příjemnější.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
