Každý zná legendárního „Mirečka from Bujumbura“, studenta medicíny ze série o „Básnících“, který se stal doslova ztělesněním Afričana v socialistickém Československu. Možná však ale překvapí fakt, že Mireček vůbec nebyl z burundské Bujumbury, nýbrž z Republiky Kongo, do které se v 90. let vrátil a kde dodnes žije ve třetím největším městě – Dolisie – ležícím na půli cesty mezi Brazzaville a Pointe-Noire a že byl do „Básníků“ obsazen coby neherec. Československo bylo doslova plné podobných studentů různého věku, jejichž úkolem bylo vzdělávat se v duchu socialismu a po návratu do své vlasti šířit myšlenky dělnického hnutí napříč kontinentem. Nepovedlo se to a v dnešních padesátnících až sedmdesátnících zbyla pochopitelná hořkost z návratu zpět do Afriky.
Poskytování studijních stipendií bylo nedílnou součástí zahraniční politiky celého východního bloku, který si od ní sliboval ideologické vzplanutí mladých lidí, ochotných šířit socialistické myšlenky ve svých původních domovinách. Realita byla mnohem prostší než si soudruhové v Moskvě, Praze či Berlíně vůbec dokázali představit, protože mladí lidé přicházející ze zemí tzv. přednostního zájmu si zejména užívali krás evropského městského života a na politickou indoktrinaci zpravidla kašlali. Tu a tam se objevily zprávy o tom, jak si afričtí studenti mohou dopřát to, co běžným Čechoslovákům bylo zapovězeno, což pochopitelně s sebou přinášelo zájem opačného pohlaví a z toho plynoucí rivality promítající se třeba do života na vysokoškolských kolejích.
Největší podporu měly země spadající do kategorie tzv. přednostního zájmu, kam patřily státy, u nichž bylo záhodno socialistický vývoj podpořit všemi dostupnými prostředky. Jednou z nich byla od roku 1965 Republika Kongo neboli Kongo – Brazzaville, které bylo vnímáno jako zvláště „pokrokové“ a tedy nadějné pro boj s imperialistickým nepřítelem, jenž podporoval konkurenční Kongo-Kinshasa neboli Zaïre (dnes DR Kongo). Výsledkem spolupráce byla mj. právě studentská stipendia, která do východního bloku přivedla jak „Mirečka“, tak jeho bratra. Zatímco „Mireček“ studoval režii a tím se vlastně dostal do hledáčku režiséra „Básníků“ Dušana Kleina, jeho bratr se ve východním Německu zaměřoval na novinařinu. Ze studenta režie se stala herec jedné role, který doslova ztělesňoval to, jak pobyt afrických studentů v realitě vypadal.
S koncem studené války ovšem zájem podporovat africké studenty zcela opadl a velmi štědrá stipendijní politika vzala za své doslova během pár měsíců. „Mireček“ se společně se svým bratrem vrátili zpět do Konga, kde začala nová a nutno říct nepříliš radostná éra jejich života, jejíž nedílnou součástí se stalo vzpomínání na Československou a pocit, že byli opuštěni a že by si zasloužili něco lepšího než návrat do rovníkové Afriky. Pocit zrady z toho, že země, ve které strávili nejlepší léta svého života, jim dneska nedá ani vstupní vízum, v nich vyvolá pocit hořkosti a frustrace z nenaplněné touhy vrátit se do Evropy a všem ukázat, jak dobře se oni v Kongu mají. Těžko soudit, jak tomu skutečně je, protože oba bratři skutečně žijí ve třetím největším městě v zemi, mají na místní poměry dobrý dům a vlastně pohodový život, ovšem stále žijí v Kongu a Dolisie svými parametry spíše připomíná moldavský venkov nežli pulzující metropoli. Vyčítat jim, že se v jejich vzpomínkách na Československo prolíná nostalgie, melancholie a zklamání, není na místě, přestože by hodilo říct, že díky stipendijnímu programu získali možnost mít lepší vzdělání než většina jejich konžských vrstevníků. To, do jaké míry této výhody (ne)využili, je jiná věc. Česky umí „Mireček“ jen pár převážně sprostých slov a ve skutečnosti nikdy moc česky neuměl.
Podobně komplikovaný osud potkal také tzv. Namibijské Čechy neboli 56 dětí poslaných do Československa v polovině 80. let, aby zde získaly základní a střední vzdělání. Sirotkům (či polosirotkům) bojovníků hnutí SWAPO (organizace bojující proti jihoafrické správě, která Namibii ovládala až do roku 1990) společně s několika vychovatelkami byl zajištěn převoz do Československa v zimě 1985, která je přivítala sněhem na ruzyňském letišti, o němž si mysleli, že je cukr. Ačkoliv se počítalo s tím, že děti s časem vrátí, nikdy nebyl stanoven přesný termín a malí Namibijci si během krátké doby osvojili jazyk i tradice. Ačkoliv dnes už dospělí lidé jsou vůči počínání svých namibijských vychovatelek velmi kritičtí (a oprávněně), přístup českých rodin si nemohou vynachválit a dodnes vzpomínají na slavení Vánoc a pohodu, o kterou brzy přišili.
S koncem studené války přišlo rozhodnutí o jejich návratu, přičemž dodneška se spekuluje, zda za ním stálo Československo nebo nový namibijský prezident Nujoma, jenž chtěl mít všechny své ovečky doma a ostentativně dával najevo, že všechny Namibijce teď v nezávislé zemi čeká zářivá budoucnost. Z dětí se stali puberťáci, kteří o návrat nestáli a vzpomínky na to, jak z letiště ve Windhoeku zamířili kamsi do buše, kde nebylo nic z toho, co považovali za samozřejmé (tekoucí voda, elektřina, vlastní postel), jim zůstaly hluboko v paměti. S pochopitelnou hořkostí vzpomínají dnes na to, jak si je vyzvedli příbuzní, kteří o ně fakticky nestáli a jak jim po příchodu do nových domovů vůbec nerozuměli. Uměli totiž perfektně česky, anglicky, ovšem v zemi se mluvilo buď afrikánsky nebo místními jazyky. Televize s večerníčkem nikde a život v buši před nimi.
Z namibijských Čechů je cítit stejná hořkost jako z „Mirečka“. V jejich hlase je patrná touha po návratu zpět do Česka, které považují za svůj domov a současně zklamání z toho, že pro ně není děláno dost, aby mohli žít lepší životy. Škoda jen, že stejnou míru zodpovědnosti nespatřují na straně svých rodných zemí a už vůbec ne u sebe.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
Dokument mapující osudy namibijských Čechů je k dispozici v archivu České televize
https://www.ceskatelevize.cz/porady/13096340396-cerni-cesi/
