Nejdelší africká řeka táhnoucí se z nitra Afriky až do ústí do Středozemního moře v egyptské Alexandrii není jenom symbolem kontinentu, ale především geopolitickým prvkem, který se propisuje do života 11 afrických států. Více jak 6 500 km dlouhý tok byl hnacím motorem cestovatelů pachtících se po jeho prameni, politických funkcionářů, kteří se jej snažili ovládnout i obyčejných lidí žijících na jeho březích. S otevřením největší africké přehrady v Etiopii využívající právě vodu z jednoho ze dvou pramenů Nilu opětovně vzrostl význam této životodárné tepny, která přímo či nepřímo ovlivňuje kolem 300 milionů lidí, což je zhruba ¼ kontinentu.
Cestu po stopách pramene Nilu začínáme v Egyptě, za jehož rozmachem ve starověku nestálo nic jiného než majestátní tok, kolem něhož se soustředil prakticky veškerý život. Úrodné bahno táhnoucí s sebou živiny vytvořilo v jinak všudypřítomné pustině ideální podmínky pro zemědělství a z úzkého pruhu vysoce úrodné půdy v těsné blízkosti toku se stala sýpka celé země. Vznikla nová sociální skupina tzv. feláhů neboli rolníků, kteří pracovali dnem i nocí na půdě vlastněné faraony a později osmanskými sultány, což se změnilo až ve 20. století s pozemkovou reformou, která tradičním zemědělcům dala možnost vlastnit alespoň kousek půdy. Pokud se někdy při pobytu v Egyptě vydáte mimo bezpečí hotelového resortu a navštívíte třeba Luxor, uvidíte v jeho okolí malá políčka, na nichž budou pracovat muži v bílých galábijích. Právě to jsou pracovití a skromní feláhové, skutečný symbol Egypta dávno před tím, než se jimi stalo potápění v Rudém moři. Ten, kdo dal feláhům aspoň kousek půdy, byl Násir, pro něhož Nil představoval symbol a nástroj, jak se stát vůdcem arabského světa. Vybudování Násirova jezera neboli Asuánské přehrady na řece Nil počátkem 70. let 20. století nebylo ničím jiným než způsobem, jak ukázat okolnímu světu, že v Egyptě je u moci ambiciózní megaloman. Vybudování obří přehrady, u niž stojí hydroelektrárna, skutečně přispělo k nebývalému rozvoji jižního Egypta, který do té doby nebyl ničím jiným, než nekonečnou pouští obývanou Núbijci. Právě Asuánská přehrada umožnila kontrolu záplav, a naopak v období sucha zajištění dostatku vody v severních částech země, kde žije většina obyvatel. Návštěva Asuánu rozhodně stojí za to, protože právě díky řece má město snesitelné klima i v létě, kdy je pobyt jinde ve vnitrozemí doslova k nevydržení. Konečně myslela si to i Agatha Christie, která v Old Cataract Hotelu psala svůj román Smrt na Nilu, jehož děj se odehrává na lodi kotvící u nedalekého mola.
V Asuánu začíná oblast tzv. kataraktů, což jsou přírodní překážky v podobě peřejí, žulových skal a mělčin, komplikujících plavbu po Nilu napříč celou Núbií. Právě proto oblast mezi Egyptem a Súdánem navzdory přítomnosti Nilu dlouho odolávala bližšímu průzkumu, protože v extrémně náročných klimatických podmínkách nebylo možné řeku využívat jako přirozenou dopravní tepnu spojující Chartúm a jižní Egypt. Jednotlivé katarakty jsou vždy doslova oázami života uprostřed ničeho a vlastně dokonale ztělesňují význam Nilu pro tuto část Afriky. Obrovské zásoby podzemní vody vytváří ideální podmínky pro závlahové zemědělství, které ovšem naráží na africkou realitu v podobě neochoty či neschopnosti systém udržovat plně funkční, takže když závlaha vypadne, všechno uschne a nepomůže ani to, že vody v Nilu je objektivně dost. Oblasti kolem kataraktů sloužily jako obchodní a vojenské stanice a přirozeně rozdělovaly sféry vlivu mezi ty, kteří byli schopni jednotlivé úseky trasy ovládnout.
Klíčovou zastávkou na naší cestě je Chartúm, kde u ostrova Tuti právě Nil vzniká. Soutok Modrého a Bílého Nilu, tedy dvou pramenů veletoku, je malou zemědělskou oázou uprostřed válkou sužované metropole. Za Chartúmem pak můžeme pokračovat buď do Etiopie směrem k pramenům Modrého Nilu v jezeře Tana nebo směrem do Jižního Súdánu a přes obrovskou bažinu Sudd dál do vnitrozemí, kde pramen (Bílého Nilu) hledal slavný David Livingstone. Pátrání po začátku největší řeky světa (jak se tehdy věřilo, protože Amazonka nebyla pořádně prozkoumána) patří k největším cestovatelsko-geografickým dobrodružstvím 19. století. Klíčovým zdrojem Bílého Nilu je Viktoriino jezero, kde v místě zvaném Jinja můžete dnes najít ceduli „Source of Nil“. Ugandský turistický tahák umocňují vyjížďky na loďkách po stále se zmenšující ploše jezera, během kterých si vyslechnete nejrůznější historky o tom, jak právě tady a nikde jinde se rodí symbol Afriky.
Kroky dobrodruhů vybavených jen tužkou a papírovou mapou však vedly dál do vnitrozemí v přesvědčení, že i do Viktoriina jezera musí něco téct, a to něco je právě onen skutečný pramen. Nejznámějším je úsilí skotského lékaře a cestovatele Davida Livingstona, který poté, co zaznamenal existenci Viktoriiných vodopádů na řece Zambezi, vydal se hledat právě pramen Nilu. Protože o sobě dlouho nedával vědět, byl za ním poslán americký žurnalista Henry Stanley, který ho měl najít a svému zaměstnavateli zajistit jedinečnou reportáž. Livingstone se měl pohybovat někde kolem jezera Tanganika, kde ho Stanley 10.11. 1871 skutečně našel, přičemž při seznámení prohodil bodré „Doctor Livingstone, I presume?“ (doktor Livingstone, předpokládám?), načež se mu doslalo odpovědi že ano a doktor pokračoval v práci. Co je však fascinující, je současná interpretace tohoto setkání, které podle věrohodných historických záznamů proběhlo ve vesnici Ujiji na břehu jezera Tanganika v dnešní Tanzanii. Sousední Burundi má totiž vlastní výklad tohoto milníku a vytvořilo příběh o tom, jak setkání dvou legend proběhlo kousek od Bujumbury, která sice leží na jezeru Tanganiky, ale kam podle všeho Livingstone nikdy nedošel. To však nezabránilo místní vládě vytvořit uprostřed ničeho památník se dvěma trochu děsivými skulpturami, které mají návštěvníkovi připomenout význam tohoto zcela neznámého místa. Burundi však šlo v legendě o „pravém“ prameni ještě dál a kdesi ve vnitrozemí postavilo na kopci pyramidu s informací, že tady cesta Nilu začíná. Překvapení, že by řeka pramenila na kopci, se vysvětlí ve chvíli, kdy spatříte na přilehlém parkovišti malou cedulku lákající k cestě po schodech dolů. A tady, z vodovodní trubky obložené dlaždičkami, našli Burunďané ten pro sebe skutečný a jediný pramen Nilu.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
