Ačkoliv je Angola druhým největším exportérem ropy v Africe a její ekonomika je osmá největší, pohled na zemi zmítanou až do roku 2002 občanskou válkou je spíš smutný než jakkoliv optimistický. Navzdory ropě totiž země nemá ani 50 let od zisku nezávislosti to hlavní, co by potřebovala, a sice schopné vedení, kterému by záleželo aspoň trochu na necelých 40 milionech obyvatel. Alespoň to je nejsilnější dojem z prvních dnů strávených cestou od jihu na sever obrovské země, ve které označení nezpevněná silnice je eufemismem pro fakticky chybějící komunikaci. Ale kdo by se zdržoval budováním cest do metropole Luandy, která je jedním z nejdražších hlavních měst světa, když se ropa těží na pobřeží a nechává zbohatnout těm, kteří jsou členy vládní MPLA.
Cesta z Namibie přes Ruacana Falls do Angoly má být vyhlídková a zážitková, což se splní hned na hraničním přechodu, kde nikdo nemluví jinak než portugalsky, objevují se naše české zásuvky (na rozdíl od jihoafrických „kolíků“) a čas se posouvá o hodinu nazpět. Trapnost otázky směřované na celníka, zda se v zemi skutečně jezdí „kontinentálně“ vpravo, se naplno ukáže už po cca 50 metrech, kdy silnice zmizí a plynule přejde do polní cesty, na které potkáme první auto po asi 200 km. Je vlastně nepochopitelné, proč vůbec hraniční přechod existuje, když jej reálně nikdo nevyužívá, protože na angolské straně žijí v zásadě jen příslušníci kmenů, kteří rozhodně záměrně nikam nemigrují. Jejich životní podmínky jsou tak skromné, že si jen těžko představit, že by obydlí postavené z větví, kdy opustili. Tady nemají ani plech a hřebíky. Cesta na hlavní silnici trvá nekonečných 4,5 hodiny, při kterých tu a tam projede proti nám motorka, jež je v zásadě jediným dopravným prostředkem schopným se v rozbláceném terénu pohybovat. Cedule informující o silnici postavené za podpory EU, portugalského kulturního institutu a kohosi dalšího vyvolává otázku, jestli se její výstavba teprve plánuje, nebo zda už postavena oficiálně byla a jen se stavební materiál rozkradl. Těžko říct, každopádně jsem si jista, že povinnou publicitu projektu podpořeného EU tady nikdo v terénu kontrolovat nebude, protože se sem nikdy fyzicky nedostane.
Pohled na okolní krajinu je však navzdory okolnostem dechberoucí, protože jižní část Angoly je doslova zelenou džunglí, z níž se postupně zvedají kopce, které činí místní terén neproniknutelným. Konečně právě složitost místního terénu byla jedním z důvodů, proč zdejší občanská válka trvala od zisku nezávislosti v roce 1975 až do roku 2002 a jejím symbolem se stala mačeta, která se dostala až do státní vlajky. Portugalská kolonie, označovaná jako portugalská západní Afrika, byla klíčovou obchodní stanicí po více jak 400 let a představovala výchozí bod pro obchodování s otroky v „Novém světě“. Právě z Angoly se černí otroci dostávali do portugalské Brazílie a přispěli k vytvoření unikátní etnické mozaiky moderních Brazilců. Do Angoly ve stejný čas směřovali portugalští misionáři, kteří úspěšně šířili Kristovo učení a zanechali v zemi silný křesťanský resp. katolický odkaz. Ten je patrný v každé větší obci, v níž je kostel, který občas představuje společně s politickou centrálou vládní MPLA jedinou omítnutou budovu. Je to smutný pohled na vnitrozemí obrovské země, v niž jsou stále k vidění bývalé portugalské budovy ve stylu art deco, jak se na nich nekompromisně podepsal zub času a občanská válka, trvající skoro tři desítky let.
V zásadě existuje jediná silnice spojující zemi od jihu na sever a místy je tak rozbitá, že kamiony vezoucí náklad končí v příkopě. Naštěstí je nákladní doprava omezená, takže podobných případů není moc a největší obětí dopravních podmínek jsou zpravidla slepice, kozy či krávy převážené svérázným způsobem na korbách náklaďáků. Právě proto je zásobování v Angole dosti omezené a sortiment výrobků ve srovnání s jihem kontinentů minimální, zato však za maximální ceny. Absence konkurence a trhu způsobuje, že všechno neangolské je předražené, a to angolské nedosahuje srovnatelné kvality. Vrcholem konzumu je síť jihoafrických supermarketů Shoprite, která v JAR patří k těm nejhorším a odpovídá našemu discontu. V Angole si nákup ve svatostánku konzumu mohou dovolit jen ti bohatší žijící ve městech (kterých není moc). Většina obyvatel si vystačí s místní produkcí, jejíž symbol – ozubené (zemědělské) kolo – je vyobrazeno na angolské vlajce.
Vzdálenosti jsou v Angole obrovské a cesta mezi Ruacana Falls a Luandou má skoro 1300 km, přičemž infrastruktura se s blížícími se velkými městy jako jsou Benguela, Lobito a Luanda nelepší. Pozitivem je, že cena benzinu a nafty neatakuje ani 10 Kč za litr, což je dáno obrovskými zásobami ropy především v pobřežních oblastech. Jezdit po rozmlácených cestách proto bolí peněženku trochu méně, pokud tedy neberu v potaz zničené tlumiče a závěsy kol. Na placení kartou ovšem na benzinkách, podobně jako v obchodech a většině restaurací zapomeňte, protože navzdory deklarované spolupráci s Mastercard a Visa od roku 2014 se terminál s evropskými platebními nástroji nekamarádí. Na řadu přichází bankomat či mnohem dostupnější černý trh, který je reprezentován místními hochy, přicházejícími s nabídkami celkem slušných směnných kurzů. Kontaktujete je snadno, stačí vysvětlit servírce, že se vám nedostává místní, jinak zcela neznámé měny kwanza (pojmenované po nejvýznamnější řece v zemi), opakovaně vystavené silné inflaci a závislé na ceně ropy na světovém trhu a že potřebujete vyměnit dolary. Za chvíli dostanete informaci, že přijde hoch, a tak čekáte, než se objeví někdo, kdo vám vysvětlí, že 100 USD je moc a že musí sehnat další parťáky, kteří se na patřičném obnosu kwanza složí. Proces zabere hodinu až dvě, při kterých čekáte na objednané jídlo, které si objednáte nakonec dvakrát a pro jistotu si ho nakonec odnesete i ke stolu, protože pokud něco Angolané považují za pomíjivé, je to čas. Ten tady za zvuků hlasité hudby a capoeiry plyne úplně jinak a zcela nezávisle na časových harmonogramech či plánech těch, co zemí mačety a ozubeného kola projíždějí.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
