Obrovská země pojmenovaná podle nejstarší pouště světa Namib uniká naší pozornosti prakticky od počátku zisku své nezávislosti v roce 1990, kdy se jí definitivně vzdala Jihoafrická republika, považující ji od 1. světové války za součást svého území. Bývalá německá kolonie je jedinečnou kombinací trochu stereotypní Afriky, přírodního bohatství a německého ducha, který na vás číhá v kdejaké restauraci v podobě variací na apfelstrudel, leberkäse a bramborového salátu. A právě tady, v zemi, jíž prochází obratník Kozoroha, narazíte na překvapivou česko(slovenskou) stopu v podobě namibijských Čechů, kteří strávili v komunistickém Československu na přelomu 80. a 90. let své dětství, ze kterého je vytrhla až realita mezinárodní politiky.
Třímilionová Namibie se pomalu otevírá okolnímu světu, k čemuž mají dopomoci uvolněnější vstupní podmínky, díky kterým můžete vízum získat buď online nebo ve frontě před imigrační překážkou přímo na letišti, což ještě loni nebylo možné. Do země více jak 10krát větší, než je ČR směřují převážně německy mluvící turisté, kteří k zemi inklinují z důvodu historických vazeb, protože roku 1884 bylo území prohlášeno za Německou jihozápadní Afriku. Ačkoliv počet usídlených Němců nepřevyšoval 6 % veškeré populace (cca 14 tisíc z celkových 250 tisíc), vlastnili většinu půdy a domorodé kmeny Hererů a Namů považovali za podřadné, což konečně dokázali jejich genocidou z počátku 20. století. Strategie německé správy byla jednoduchá - odříznout je od vody s tím, že pokud se kdokoliv přiblížil ke střežené studni či pramenu, byl zastřelen. Výsledky strategie nechat domorodce „vyžíznit“ se dostavily v podobě 50-80 % mrtvých příslušníků obou kmenů, čímž se z tragické události stala první oficiální genocida v moderních dějinách 20. století. Paradoxně však děsivá zkušenost nevedla k odmítnutí německého vlivu a na rozdíl od sousední JAR např. tendence k přejmenování místopisných názvů je o poznání menší, díky čemuž stále existuje např. město Lüderitz, které sloužilo jako vstupní brána pro německou kolonizaci. Ještě více překvapí náhodné reklamní cedule, v nichž domorodá žena v tradičním německém dirndlu láká pocestné k návštěvě knajpy, v níž čepují pivo s názvem „Hansa“. Dokonalou ukázku německé kolonizační strategie zachycuje mapa Namibie, která je v zásadě kompaktním kusem území s výběžkem falického tvaru ze severu směrem do vnitrozemí. Idea vzniku zcela bizarního pruhu byla prostá – propojit německé území ležící u Atlantiku s vnitrozemím protékající řekou Zambezi ústící do Indického oceánu. Nepodařilo se, ale kus území zůstal a do nedávna nesl pojmenování po německém kanceláři von Caprivi.
Ještě fantastičtěji působí město Swakopmund, sloužící v minulosti jako hlavní německý přístav, jež si ráz německého prázdninového letoviska vhodného především pro seniory udrželo do současnosti. Přímá charterová linka z Frankfurtu konečně velkou popularitu Namibie jen potvrzuje, stejně tak jako existence pivovarů, v nichž si můžete vychutnat klasické lahůdky německé kuchyně, mezi nimiž nechybí ani „pretzel“, bramborový salát a obligátní nápis „willkommen“ nenechává na pochybách, kdo představuje jejich nejsolventnější klientelu. Označení ulic v duchu Kaiser Wilhelm Strasse (Ulice císaře Viléma) je dostatečně explicitní na to, aby se návštěvník přenesl do atmosféry počátku 20. století, kdy v dnešním hlavním městě Widhoeku byl postaven ikonický kostel Christuskirche, jenž měl být symbolem míru krátce po vyhlazení většiny Hererů a Namů. Kostel stojí na mírném kopečku a je dobře vidět ze všech částí ne příliš pulzující metropole. Konečně hlavní město doposud vzdoruje i globálním trendům v podobě Uberu a Boltu a místo toho využívá lokální aplikaci Yango, za jejímž vznikem stojí ruská obdoba Googlu. Windhoek (čili v překladu „větrný kout/hák“) pochází z afrikánštiny a odkazuje na další svébytný prvek v namibijské pestré skladbě nepočetného národa, a sice vliv Afrikánců, jež v oblasti žili ještě před příchodem Němců. Po 1. světové válce, kdy Německo jako součást trestu přišlo o všechna svá území, se Afrikánci stali ještě vlivnější, a to v návaznosti na správu území řízenou Jihoafrickou republikou. Afrikánština je dodnes třetím nejrozšířenějším jazykem v zemi a narazit na bílé Namibijce, hovořící afrikánsky a odkazující na německé, italské a jiné evropské kořeny, je mnohem běžnější, než byste čekali. Právě JAR udávala charakter „páté“ jihoafrické provincie až do roku 1990, kdy už nebylo zbytí a s pádem apartheidu vyhlásila nově nezávislost i Namibie. A právě v době sklonku apartheidu, kdy vrcholil „národně-osvobozenecký“ boj (což byl boj partyzánů podporovaný východním blokem) vstoupilo na scénu komunistické Československo. To se rozhodlo dovést v polovině 80. let do Evropy více jak stovku namibijských sirotků, jejichž rodiče padli v boji proti ideologickému nepříteli a dát jim československé vzdělání, a tedy objektivně naději na lepší budoucnost. V Bělé pod Bezdězem ve středních Čechách se malí Namibijci učili česky, slavili Vánoce, v zimě jezdili na saních a podle svých slov prožili idylické dětství, z něhož je vytrhnul až počátek 90. let. Zisk nezávislosti Namibie společně s koncem studené války a pádem jihoafrického apartheidu vedl československé úřady k přehodnocení solidarity a návratu sirotků zpět do země původu s tím, že už mají svou zemi a válka skončila. Malí Namibijci hovořící lépe česky, než jakýmkoliv domorodým jazykem se rázem ocitli v zemi, která jim byla ve skutečnosti mnohem méně známá než prázdninová Šumava. Stali se s nich vyděděnci ve vlastní zemi, která si s navrátilci neuměla poradit a dávala jim najevo, že do nezávislé Namibie nepatří. Jejich osudy jsou neradostné a dodnes se nepodařilo najít k namibijským Čechův adekvátní přístup, a to navzdory silným vazbám prvního namibijského prezidenta vůči naší zemi.
Absence lidí je charakteristickým znakem celé Namibie, která je po Mongolsku druhou nejméně hustě osídlenou zemí naší planety. Při mnoha hodinových přejezdech po často nezpevněných silnicích často nemáte šanci nikoho potkat a teprve v tu chvíli si uvědomíte, jak drsný život místní domorodci mají navzdory tomu, že země není chudá. Kromě mimořádných turistických lokalit, které vábí dobrodruhy z celého světa, jsou v zemi naleziště diamantů a nově také ropy. S lehkou (i když ne tak velkou) nadsázkou by se dalo říct, že o využití bohatství rozhodují v zemi takřka výhradně ženy, protože od března 2025 je v čele země žena, jejíž zástupkyní je žena a v čele parlamentu je … žena. Jednou z hlavních priorit je bojovat s korupcí, která je pro Afriku naprosto příznačná, a to i v zemi, kde prakticky nikdo nežije. I tak však země s největšími písečnými dunami na světě dala světu legendárního sprintera Frenkiho Frederickse, který se se čtyřmi stříbrnými olympijskými medailemi stal symbolem země. Za odměnu po něm pojmenovali ulici v blízkosti moderního nákupního centra.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
