Zatímco v Evropě se čím dál více projevuje únava z války na Ukrajině a faktický nezájem sledovat aktuální dění v nás vyvolává pocit, že se na frontě už nic moc neděje, pro Afriku se ukrajinsko-ruský střet stává tématem domácí politiky až v posledních měsících. Na první pohled se může zdát, že se nejedná o nic zásadního, ale opak je pravdou, protože nejen že na straně Ruska bojují zástupci z 36 afrických států, ale současně se Ukrajina v poslední době stává významným dodavatelem obilí, na jehož dovozu je řada afrických zemí závislá.
S ne úplně velkou nadsázkou můžeme Afriku považovat za nové místo, kde se rusko-ukrajinská válka stává každodenní politickou realitou a kde vliv obou zemí je mnohem větší, než by se mohlo zdát. V případě Ruska je zájem o Afriku dán historicky a sahá prakticky do období po druhé světové válce, kdy se nově dekolonizující se kontinent stal objektem sovětských zájmů. Ve jménu boje proti imperialismu a podpory národně-osvobozeneckých hnutí plynula do vybraných zemí materiální, personální i ideová podpora, jejímž prostřednictvím měly být poraženy zlé kapitalistické síly. To, že se SSSR v zásadě choval při prosazování údajně antiimperiálních myšlenek čistě imperialisticky nechávala příjemce sovětských peněz a zbraní v klidu, a tak se za čtyři desítky let trvajícího období studené války rozvinula spletitá síť vazeb mezi Moskvou a mnoha africkými státy. Po rozpadu SSSR šly všechny africké kontakty stranou, protože nebyl důvod je udržovat a pokud už by se důvod našel, nebylo nic, co by ekonomicky zdecimované Rusko bez jakýchkoliv ambicí mohlo Africe nabídnout. Situace se však začala postupně měnit s nástupem Putina a někdy kolem roku 2010 se téma rusko-afrických vztahů opět začala objevovat s ohledem na stále zjevnější snahu Moskvy znovuvzkřísit zašlou slávu. První vlaštovkou bylo uspořádání rusko-afrického fóra v exotickém Sochi v roce 2019, které mělo odstartovat novou éru vzájemných vztahů. Nutno podotknout, že Putin velmi dobře připomněl řadě státníků, jak za starých dobrých časů mohli studovat v Moskvě a nikdo jim neintervenoval do vnitřních záležitostí. Objektivně sice zůstávalo ruské angažmá omezeno na sliby a bližší spolupráce se týkala především Egypta, který není typickým zástupcem kontinentu, přesto však bylo patrné, že minimálně rétoricky se Rusko snažilo být zpátky ve hře a nějakým způsobem se do „nové rvačky o Afriku“ vložit. O co méně peněz byla Moskva schopna poskytnout, o to více se v zemích jako Středoafrická republika, Mali či Burkina Faso etablovala neformální prodloužená ruka Kremlu – tzv. Vagnerovci, což byli žoldáci pracující tam, kde si je kdo najal a zaplatil. Ačkoliv oficiálně se od nich ruská zahraniční politika distancovala, v praxi byl její zakladatel a velitel blízkým přítelem Putina, který tak měl o jejím počínání přesné informace. Cílem Vagnerovců bylo „stabilizovat“ situaci tam, kde o to byli požádání, za což si vysloužili např. ve Středoafrické republice mocné sousoší. Po smrti otce zakladatele Vagnerovců v roce 2023 se skupina transformovala na Africa Corps, přičemž z počátku nebylo jasné, zda se z Afriky nestáhnou právě na Ukrajinu. Nestáhli a přesunuli se třeba do Mali.
S konfliktem na Ukrajině vstoupily rusko-africké vztahy do nové éry, a to mj. proto, že Rusko bylo nuceno omezit dodávky zbraní kamkoliv mimo Evropu a současně s pokračujícími ztrátami začalo rekrutovat „dobrovolníky“ po celém nesvobodném světě. Podle zpravodajských služeb se od začátku války zapojili na ruské straně fronty občané z 36 afrických států, přičemž o míře jejich dobrovolnosti lze úspěšně pochybovat. Nikdo však nepočítal s tím, že by s postupujícím časem se novým a nutno dodat velmi vítaným hráčem na africké šachovnici stali Ukrajinci, kteří se nepřekvapivě začali objevovat tam, kde ruská více či méně přiznaná přítomnost narazila na neúspěch.
Boj o přízeň Afričanů Ukrajině začal krátce po únoru 2022 s prvním hlasováním v OSN, kde ruskou stranu podpořila pouze Eritrea, zbytek zemí se buď postavil na stranu Ukrajiny nebo se zdržel. V tu chvíli začala tichá, ale velmi efektivní diplomatická ofenziva z obou stran, jejíž součástí se v únoru 2025 stalo otevření ruské redakce Sputniku v Addis Abebě, který vydává zprávy v amharštině a angličtině. Ukrajina naproti tomu začala diplomatičtěji a po sérii zahraničních cest svých ministrů zahraničí rozhodla o ustanovení nových zastupitelských úřadů, kterých má aktuálně 18 a v roce 2023 vytvořila první komplexní ukrajinsko-africkou strategii. Otevření úřadů bylo jen prvním krokem na cestě k viditelnější ukrajinské přítomnosti, jež má v zásadě dvě podoby, a to vojenskou a civilní. V rámci vojenské jsou dobře známé dva příklady, a sice Súdán a Libye, kde ukrajinská přítomnost vždy byla spojena s vládní stranou a směřovala k její podpoře. V obou zemích totiž existují silné protivládní rebelské skupiny, na jejichž straně otevřeně či skrytě působí ruské síly ať už v podobě Africa Corps nebo skrze dodávky laciných, ale funkčních zbraní, které není oficiální vláda schopná definitivně porazit. Nedělejme si iluze, že by v zemích jako Súdán či Libye bylo možné o kterékoliv ze stran konfliktu říci, že je 100 % správná a její počínání je prosto kontroverzí. Přesto ruská podpora paramilic způsobuje o poznání větší utrpení obyčejným lidem než vládní síly.
Novým a možná mnohem zajímavějším aspektem ukrajinské politiky vůči Africe je její civilní dimenze spojená s dodávkami obilí. Většina afrických zemí je totiž na dovozu obilovin životně závislá a jakékoliv omezení importu se reálně a velmi rychle podepisuje na kvalitě života desítek milionů lidí, kterým vláda není schopna zajistit ani základní potraviny. Ukrajina se tak nezadržitelně stává obilnicí třetího světa, která je schopná a připravená svými dodávkami obsloužit velkou část kontinentu. Konečně tento týden Ukrajina otevřela první potravinové centrum v Ghaně, zemi vyvážející zlato a dovážející obilí v roční hodnotě kolem 400 mil. USD. Sama Ukrajině se začíná označovat za humanitárního aktéra zajišťujícího prostřednictvím svých dodávek základní potravinovou bezpečnost pro několik desítek milionů Afričanů ročně. Program „obilí z Ukrajiny“ (grain from Ukraine) už dorazil do 19 zemí a je perfektním nástrojem ukrajinské zahraniční politiky, který na straně Afriky budí nadšení a neskrývanou ochotu s Ukrajinou spolupracovat co možná nejkomplexněji.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
