Zcela bez zájmu okolního světa proběhly v Republice Kongo prezidentské volby, které dopadly přesně tak, jak se čekalo. Už po x-té byla v úřadě potvrzena současná hlava státu, 82letý Denis Sassou-Nguesso, jenž pro jistotu svátek demokracie podpořil vypnutím internetu a vykázal vítězství s 95 % hlasů. Jedna z nejméně turisticky navštěvovaných zemí Afriky si však aspoň trochu pozornosti přesto zaslouží, a to už proto, že má obrovské zásoby ropy, ze kterých má nejvíce právě prezidentská rodina libující si v luxusních autech zaparkovaných převážně v Paříži. Papírová volební demokracie vyhovuje Francii, USA i Číně, a tak změna v čele státu nastane nejspíš až v důsledku přirozených lidských pochodů nebo klasicky převratem, který je ale nejspíš nehrozí.
Šestimilionové Kongo bylo až do počátku 60. let 20. století klíčovou součástí Francouzské rovníkové Afriky, jejíž hlavní město Brazzaville bylo v době 2. světové války dokonce hlavním městem Svobodné Francie. De Gaulle si město na řece Kongo ukryté hluboko v africkém vnitrozemí vybral coby prozatímní centrum antifašistického odporu právě kvůli jeho vzdálenosti od Evropy, umístění na splavné řece a železnici směřující do přístavu v Pointe-Noire.
Druhé největší konžské město si svůj přímořský étos udrželo i do současnosti, a to hlavně právě díky přístavu a celkem příjemnému podnebí, které v kombinaci s pobřežní promenádou lemovanou bary dává místu nezpochybnitelné kouzlo. To se sice rozplyne na kruhovém objezdu, kde sídlí místní muzeum, jehož otevírací doba je vyloženě smluvní a za kterým začíná pravá konžská realita, ale i tak je Pointe-Noire se svou známou plážovou restaurací La Pyramide milou zastávkou na cestě po západním pobřeží Afriky. Francouzský odkaz je tady cítit na každém kroku a je docela osvěžující ocitnout se chvíli v místě, kde si můžete dopřát bagetu, makronky a palačinky a vyhnete se klasické africké stravě v podobě maniokové kaše s čímsi. Centrum města je docela příjemné, bezpečné, večer tady běhají místní a psi nemají úplně psí život. Zatímco bělochy tady podvědomě očekáváte, Číňani jezdící luxusními SUV vyzdobenými cinkajícími čínskými ozdobami jsou přece jen nápadnější. Jsou všude, mají vlastní obchody, restaurace, bytové komplexy a ovládají obchod s ropou, která z místního přístavu směřuje do Země středu. Na vlastní oči tady vidíte, co znamená čínský vliv v Africe a že je v podstatě nemožné mu v současnosti efektivně konkurovat.
Po vyhlášení nezávislosti v roce 1960 se v zemi rozhořel klasický souboj o moc, z nějž v roce 1979 vyšel jako vítěz jakýsi Denis Sassou-Nguesso, jenž navzdory svému rolnickému původu vstoupil do armády, kde získal vzdělání a položil základy své budoucí kariéry. Zatímco mezi nejvyšší konžskými představiteli probíhaly mocenské střety, Sassou-Nguesso ukrytý v pozadí v zásadě přežíval bez většího zájmu, a nakonec byl vybrán jako vhodná hlava státu – nikomu totiž nevadil a tím pádem nehrozilo, že by ho chtěl někdo svrhnout. Jako přesvědčený marxista přivedl Kongo v 80. letech do náruče východního bloku, díky čemuž mj. do Československa přišla skupina konžských studentů, mezi nimiž byl i legendární „Mireček“ ze série o Básnících. S koncem studené války se projevila další prezidentova vlastnost, a sice pragmatismus. Ze zapáleného marxisty se během pár měsíců stal přesvědčený kapitalista, který za nejbližšího spojence počátku 90. let považoval Francii a aby mohl pro Kongo (a sebe) získat mezinárodní půjčku, povolil dokonce činnost politických stran. To se mu ovšem záhy vymstilo a v roce 1992 prohrál navzdory vlastnímu očekávání demokratické volby. Výsledkem byla první občanská válka mezi milicemi s názvy Ninjas, Cobras či Mambas, které se inspirovaly mj. u tehdy populárních filmů s tematikou kung-fu. Pirátská videa s americkými trháky zachycujícími japonské bojovníky vynikající rychlostí, tajností a partyzánským způsobem vedení boje nadchly konžské síly do té míry, že se jimi nechaly inspirovat v naději, že sledováním filmové produkce získají i potřebnou fyzickou zdatnost. Zatímco „Ninjové“ měli být hbití a nepředvídatelní, „Kobry“ vynikaly sílou a budily strach, „Mamby“ měly vytvářet image „tichého zabijáka“. Bizarní názvosloví by ovšem nemělo zakrýt fakt, že občanská válka bylo krvavá, krutá a ani trochu hollywoodská, přičemž v roce 1997 přivedla znovu k moci bývalého prezidenta Sassou-Nguesso. Ten v úřadu přežil i druhou občanskou válku (1997-99) a od té doby se ve funkci drží i díky tomu, že změnil ústavu tak, aby mohl kandidovat do nekonečna.
Na konsolidaci moci navázal prezident poměrně rozšafnou a odvážnou zahraniční politikou, kterou by si jako zástupce jedné z nejchudších zemí světa nemohl nikdy dovolit, kdyby Kongo nedisponovalo obrovskými zásobami ropy. Doslova diplomatickým „majstrštykem“ byla v roce 2006 audience v Bilém domě a účast na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku. Americká anabáze se neblaze podepsala na konžském státním rozpočtu, protože jak vypátrali britští novináři, stálo ubytování prezidenta a jeho nejbližších asi 130 tisíc liber. Téhož roku si prezidentův syn zaletěl na nákupy do Paříže a Dubaje, které platil ze státních ropných výnosů. V roce 2010 byl v Paříži částečně zkonfiskován jeho majetek, a to kvůli důvodnému podezření z jeho nabytí prostřednictvím korupce. Seznam zahrnoval 18 nemovitostí, 112 bankovních účtů a jedno auto v hodnotě 172 321 euro. Synova přezdívka „Kiki le pétrolier“ (v předkladu Kiki je zdrobnělina křestního jména a le pétrolier je cosi jako „ten z ropy, ropák“) vymluvně zachycuje, kde se prostředky na nákup Bugatti Veyron, Maserati, Ferrari či Bentley Coupé berou.
82letý prezident má zálibu v megalomanských projektech, z nichž většina je sice k ničemu, ale mají ukázat, že věčná hlava státu to se svými ovečkami myslí dobře. Mají symbolizovat moc, prestiž a jsou doslova ztělesněním proměny peněz v beton. Zpravidla nejsou moc užitečné a rozhodně by prospělo stavět méně vládních budov v hlavním městě a na místo toho třeba položit asfalt na hlavní tah směřující do Gabonu, po kterém se v období dešťů nedá projet. Nikoho to ale z úředníků příliš nezajímá, protože koho by trápilo, že místní nemají přístup k zásobování, není tady elektřina a školní budovy jsou polorozpadlé budky, na nichž jsou vybledlé čínské vlajky. Určitě to netrápí pro prezidentské starosty, kteří před volbami obcházeli jednotlivé vesnice a místním dávali bonbony a pár drobných jako motivaci k tomu, jak volit.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
