Remíza s Jihoafrickou republikou na probíhajícím MS světa znovu připomněla nejen smutný stav českého fotbalu, ale také v mnohých vyvolala vzpomínku na turnaj před 16 lety, jenž se v roce 2010 poprvé konal na africkém kontinentu. Právě dojem z oboustranně nepříliš podařeného utkání znovu otevřel téma kvality afrického fotbalu, který zažívá v posledních letech nebývalý boom. MS z roku 2010, které nastartovalo novou fotbalovou horečku napříč celým kontinentem, by však nikdy nejspíš neproběhlo, kdyby Jihoafrická republika neposkytla dar ve výši 10 milionů USD organizaci FIFA na podporu africké diaspory v latinské Americe. Nepřekvapivě tyto peníze skončily v soukromých rukou a později byly součástí obřího korupčního skandálu, jenž otřásl nejvyššími patry mocné organizace. V roce 2026 se na skandál už jen vzpomíná a JAR poprvé slaví postup ze základní skupiny společně s Mexikem.
Osudy jihoafrického fotbalu jsou úzce spojeny s politikou apartheidu, která zemi uvrhla do mezinárodní izolace. S tím, jak se zpřísňovaly principy rasové segregace, rostl odpor vnějšího světa spolupracovat s JAR také ve sportovních otázkách, což se názorně projevilo v roce 1974 při volbě předsedy FIFA. Tehdejší nejvyšší fotbalový funkcionář Stanley Rouse, Brit ochotný hovořit se zástupci JAR, byl poražen Brazilcem João Havelangem, který svůj nečekaný úspěch postavil mj. právě na kampani směřující vůči africkým zemím, jimž sliboval v případě zvolení investice do rozvoje fotbalové infrastruktury. Nejednalo se o populismus, protože Havelange skutečně mistrovský turnaj otevřel novým týmům z Afriky či Asie, čímž zpopularizoval fotbal v zemích s velmi mladou populací, pro kterou se vidina fotbalové kariéry stala jednou z mála možností na lepší život. Zvolením Havelange ztratila JAR mocného přítele Rouse, jenž opakovaně lobboval za její zapojení do FIFA i olympijských her a až do počátku 90. let zůstávala mimo nejvýznamnější sportovní události.
Konec apartheidu přivedl do politických výšin Nelsona Mandelu, jenž se díky svému jedinečnému osobnímu příběhu, ale také pokornému a sympatickému vystupování stal doslova miláčkem celého světa. Aniž by implicitně chtěl, otevřel svým charismatem a popularitou dveře své země nejvyšším fotbalovým funkcionářům, jež chtěli vyjít vstříc volání po uspořádání MS na africkém kontinentu. JAR se sice nemohla (a stále nemůže) pyšnit nejlepšími hráči kontinentu, nicméně rozhodně mohla nabídnout funkční infrastrukturu a zjevnou logistickou schopnost jednu z největších sportovních událostí důstojně uspořádat. Vítězství v Africkém poháru 1996 a kvalifikování se na MS ve Francii 1998 otevřelo dveře k pořádání mistrovství, které se podle rozhodnutí FIFA mělo/muselo konat v Africe. Jakmile byla společná tunisko-libyjská kandidatura zamítnuta hned na začátku s tím, že žádná spoluorganizace nepřipadá v úvahu, probojovalo se do finále společně s JAR také Maroko. To sice prohrálo, ale v roce 2030 se dočká, neboť kandidovalo společně s Portugalskem a Španělskem v rámci sdílené kandidatury – tedy té, co v roce 2010 byla nepřijatelná. Nebylo ani tak překvapující, že JAR zvítězila, spíše bylo udivující, jak dobře si v tajné volbě vedlo zdánlivě nenápadné Maroko (14:10).
Součástí kampaně za jihoafrické mistrovství se stal i Nelson Mandela, jenž – ač sám intelektuál – považoval fotbal za nedílnou součást té části života, kterou strávil ve vězení na ostrově Robben Island, kde kromě práce v kamenolomu také hrál fotbal. Mimochodem minulý jihoafrický prezident Jacob Zuma tyto fotbalové turnaje organizoval, což v roce 2010, kdy byl čerstvě zvolen do úřadu, opakoval při každé i nevhodné příležitosti. Mandela se stal symbolem turnaje, jenž měl demonstrovat definitivní „návrat“ JAR zpět do sportovní rodiny národů, kterou spojuje nejrozšířenější hra naší planety. Svou roli, byť nevyřčenou, hrál i fakt, že v JAR se tradičně větší popularitě těší od nepaměti ragby, jehož velkým fanouškem byl právě i Mandela. Ragby však mělo pověst sportu určeného pro bílé, zatímco fotbalu se věnovali černí a barevní, a právě proto bylo mistrovství v JAR podprahově vnímáno jako definitivní stvrzení pádu apartheidního režimu, jenž z ragby udělal výsadu bílých. Trochu se v této nevyřčené argumentaci pozapomínalo na to, že Mandela byl kmotrem dvou synů bělošského kapitána jihoafrického ragbyové reprezentace, se kterým ho pojilo od roku 1995 blízké rodinné přátelství a spojení určitého typu sportu s příslušnou barvou pleti vnímal o dost méně ostře než jeho okolí.
Být viděn s Mandelou bylo známkou společenské prestiže, takže nejvyšší představitelé FIFA vyhledávali jeho přítomnost a neváhali jej zvát do svých domovských organizací, aby dali najevo, že celebrita světového formátu je na jejich straně. Ani společná fotka ze soukromého tryskáče však funkcionáře FIFA nepřesvědčila, že JAR je vhodným kandidátem na pořadatelství, a tak nezbývalo, než členy výboru nějakým způsobem „motivovat“. Klíčovou úlohu v celém procesu sehrál viceprezident FIFA Jack Warner z Trinidadu a Tobaga, který měl od JAR obdržet „dar“ ve výši 10 mil. USD na podporu fotbalu uvnitř africké diaspory. Argument byl jednoduchý – na karibských ostrovech je mnoho potomků bývalých otroků pocházejících z Afriky, kteří žijí v mizerných podmínkách a fotbal by pro ně mohl být nástrojem k lepšímu životu. Rozvojově-humanitární argument byl neprůstřelný a kdo by měl lépe rozhodnout o přerozdělení peněz než jeden z nejvyšších zástupců FIFA, žijící na malém karibském souostroví a mající zjevně kořeny v Africe.
To, že dar pro africkou diasporu skončil na soukromých účtech zástupců FIFA, se prozradilo v roce 2015, kdy vypukl jeden z největších korupčních skandálů v moderní historii. Mezi pohlaváry zatčenými agenty CIA byl i trinidadský „dobrák“ Warner, jenž si za dobu svého fotbalového působení zajistil úctyhodný majetek, jehož součástí byl i „desátek“ od JAR. Ta mimochodem údajně v hlasování o přidělení mistroství prohrála s Marokem o dva hlasy, nicméně protože severoafrické království nebylo ochotna nabídnout dostatečně velkou sumu na podporu bůhví jaké diaspory, proběhlo první africké mistrovství světa v Jihoafrické republice. Přeplacené Maroko si na svůj turnaj musí ještě čtyři roky počkat.
Linda Piknerová, Ph. D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
