Srpen 1960 byl bez nadsázky měsícem, kdy Francie ztratila koloniální Afriku a během dvou týdnů se na troskách jejího impéria zrodila osmička nových nezávislých států. Navzdory deklarované samostatnosti si v nich Paříž udržela svůj vliv jak skrze ekonomické vazby, tak politickou náklonost vůči mnohdy bizarním hlavám států, které byla ochotna tolerovat výměnou za jejich loajalitu. Dnes vidíme, že zatímco Francie má tendenci vnímat své bývalé kolonie jako mnohdy nevděčné a trochu drzé děti, ony samy pohlíží na „mateřskou“ zemi jako postarší nerudnou matku, která je mentoruje pro nic za nic. Proti nevyžádaným radám se bouří tím, že často dělají věci natruc, aby si současně uchovávaly některé velmi typické francouzské návyky, jako je ignorace angličtiny, záliba v máslovém pečivu z místních pekáren a nakupování v síti Carrefour.
Francouzská koloniální ambice byla v Africe motivována snahou propojit državy na ose východ-západ a vytvořit od Atlantiku k Indickému oceánu souvislý pás území ovládaných z jediného mocenského centra – Paříže. Největším konkurentem smělé ambice byla Velká Británie, se kterou došlo koncem 19. století ke střetu v oblasti dnešního Súdánu, z něhož Francie sice vyšla jako poražená, nicméně získala britskou podporu v otázce Maroka, na které si pro změnu brousili zuby Němci. Výsledkem porcování „afrického medvěda“ byl z pohledu Francie vznik dvou obrovských celků, a sice Francouzské západní Afriky a Francouzské rovníkové Afriky, doplněných dalšími koloniemi jako Madagaskar, Mauricius, Džibutsko (Francouzské Somálsko) a Komory, zeměmi severní Afriky (protektoráty Tunisko a Maroko, Alžírsko jako integrální součást Francie), Togem a Kamerunem (coby bývalé německé kolonie byly svěřeny do správy Francie po 1. světové válce). Výčet sice působí velkolepě, nicméně při pohledu na mapu lze snadno zjistit, že zatímco většinu obrovské Francouzské západní Afriky tvořila ve skutečnosti Sahara s místními nomádskými kmeny, rovníkovou část pro změnu pokrývala neproniknutelná džungle čili na rozdíl od Britů sice Francouzi ovládali obrovské území, ale s menší strategickou hodnotou.
Centrem západní Afriky byl od roku 1902 Dakar sloužící až do roku 2025 jako klíčová francouzská vojenská základna, z něhož kromě Senegalu ovládali Francouzi nekonečný vnitrozemský Sahel, zahrnující dnešní Mauritánii, Mali, Niger, Burkinu Faso, Pobřeží slonoviny, Benin a Guineu. Rovníková Afrika měla centrum v konžském Brazzaville, které se během 2. světové války stalo de Gaullovým rozhodnutím hlavním městem svobodné Francie a zahrnovalo vedle zmíněného Konga dnešní Středoafrickou republiku, Gabon a Čad. Život zde plynul pomalu s vědomím, že o všem rozhoduje Paříž, kam měli privilegium vycestoval jen příslušníci afrických elit. Po 2. světové válce se začala situace rychle měnit s ohledem na rostoucí tlak na dekolonizaci, notně podporované Sovětským svazem a USA a současně umocňované zjevnou politickou a ekonomickou krizí na straně Francie. Výsledkem bylo přijetí série reforem s cílem uspokojit rostoucí požadavky místních Afričanů na vylepšení jejich postavení a současně uklidnit situaci a zabránit rozpadu dosti nalomeného impéria. Nepodařilo a první zemí, jež hodila pomyslné vidle do francouzských plánů, byla Guinea. Země, o které v zásadě nic v Česku nevíme, byla tou, jež odmítla setrvat pod vlivem Francie a jednostranně 1958 vyhlásila nezávislost. Odvážný krok byl doprovázen vznikem vlastní měny nesvázané s frankem a ambiciózními plány, do nichž výrazně promlouval Sovětský svaz, jenž se stal novým štědrým dárcem západoafrické země. Dodnes je Guinea „jiná“ než okolní země, což člověk pocítí prakticky s prvními kilometry na místních silnicích připomínajících polní cestu. Hlavní tahy jsou nezpevněné, vedlejší tahy průjezdné podle ročního období, korupce klasicky všudypřítomná, a ačkoliv má obrovské zásoby bauxitu a železné rudy, její obyvatelé patří k nejchudším v regionu.
Guinejská nezávislosti odšpuntovala lavinu událostí vrcholících v srpnu 1960 vyhlášením samostatnosti osmičkou států – Benin, Niger, Burkina Faso, Pobřeží slonoviny, Čad, Středoafrická republika, Republika Kongo, Gabon, Senegal a Mali. Francie reagovala celkem pragmaticky a s formálně nezávislými státy vytvořila model Françafrique, jehož podstatou byly dvoustranné dohody o vojenské, ekonomické a politické spolupráci, v níž si Paříž podržela určující slovo.
Vojenské základny představovaly ústřední bod francouzské obranné politiky, přičemž loňské uzavření základny v Dakaru bylo pro Francouze vskutku hořké a neobešlo se bez emocí. O rok později od velkolepého předání vojenských objektů senegalské vládě se však ukazuje drobný paradox, který by mohl naznačovat možný návrat nenáviděných Francouzů. Čad, země ztracená uprostřed Sahary a sevřená mezi chaotickou Libyi, válkou zdecimovaný Súdán a ruskými žoldáky okupovanou Středoafrickou republikou uvažuje pouhý rok po uzavření francouzské základny v roce 2025 o obnovení oboustranně prospěšné vojenské spolupráce. Podmínkou je diskrétnost. Čad dlouhodobě sloužil jako uzlový bod francouzských operací v zemích Sahelu dlouhodobě čelících tlaku islamistů a extrémistů pohybujících se napříč regionem bez ohledu na státní hranice. Rok po slavnostním „vyhnání“ Francouzů se ukazuje, že pod vlivem prudce se zhoršující bezpečnostní situace je čadská vláda ochotna kývnout na novou spolupráci a tím zajistit alespoň relativní stabilitu v jinak dosti horkém regionu.
Druhý paradox spočívá v existence aktuálně poslední francouzské základny ve východoafrickém Džibuti, ležící v bezprostřední blízkosti úžiny Bab al-Mandab, tedy té, která „otevírá“ (či zavírá) vstup do Rudého moře. Průliv čelící útokům jemenských Hútiů je klíčovým dopravním uzlem, o jehož vývoji můžeme jako Evropa díky francouzské základně o 1 500 lidech alespoň spolurozhodovat. Ti, kteří francouzské angažmá v Džibuti kritizují, si neuvědomují, že se jedná o jednu z mála evropských možností, jak si přímo v regionu strategického významu udržet vliv a nebýt jen pasivním pozorovatelem toho, co si USA, Saudská Arábie a Írán umanou.
Ukazuje se, že francouzské vojenské základny skutečně plnily jeden ze svých hlavních cílů, a sice být hrází proti převratům v bývalých koloniích, v jejichž čele sice rozhodně nebyli demokraté, ale také ani islamisté, kteří by svým počínáním destabilizovali celý region.
Ekonomická dimenze Françafrique spočívala ve vytvoření CFA franku, což byla zjednodušeně řečeno měna navázána v pevném kurzu na francouzský frank, resp. v současnosti na euro. V praxi to funguje jednoduše: země francouzské západní Afriky, resp. země rovníkové Afriky mají své vlastní měnové unie, jejichž franky jsou v pevném kurzu navázány na euro. Budete-li třeba v Kongu-Brazzaville, budete platit stejnou měnou jako v Gabonu, Kamerunu nebo Čadu, budete-li v Pobřeží slonoviny, můžete si ušetřené peníze schovat na další cestu třeba do Senegalu, Nigeru nebo Burkiny Faso. Pokud tam tedy dostanete víza (za ta zaplatíte ale na velvyslanectví v eurech). Pro lepší představu to funguje velmi podobně jako v EU, kde v zemích eurozóny také platí jedna měna, přičemž cenová hladina se liší podle konkrétní země. Při cestě po rovníkové Africe to je stejné, takže při placení v Gabonu zjistíte, že ceny jsou o poznání vyšší než v sousedním Kamerunu a neubráníte se otázce, proč tomu tak je.
Jednou z odpovědí jsou politické vazby, které si Francie v rámci Françafrique s bývalými koloniemi vytvořila, přičemž právě s Gabonem si udržela ty zdaleka nejlepší. O tom konečně svědčí i nedávná návštěva prezidenta Macrona, kvůli které bylo hlavní město Libreville oblepeno billboardy s poděkováním. Takto explicitní vyjádření podpory Francii je jinde v Africe naprosto nevídané a dokonale odráží historicky mimořádně silné spojenectví mezi Francií a Gabonem, který je sice prakticky bez lidí (asi 2,6 milionu obyvatel), ale má obrovské zásoby uranu, jenž byl základem francouzské jaderné energetiky.
Zcela svébytnou kapitolou Françafrique jsou vztahy politické, odrážející osobní sympatie mezi konkrétními francouzskými prezidenty a hlavami afrických států. Zatímco v Elysejském paláci se nejvyšší představitelé střídali, v Gabonu byl u moci Omar Bongo (1967-2009), s nímž si asi nejbližší vztah vytvořil Jacques Chirac, na kterého měl africký diktátor dokonce přímou telefonní linku. Do historie asi nejvíce vstoupil až bizarní vztah mezi Giscard d’Estaing na straně Francie a prezidentským císařem Bokassou ze Středoafrické republiky. Když se v čele ztracené země bez identity, která si své jméno zvolila podle geografické polohy v nitru kontinentu, ocitla jedna z nejděsivějších postav africké moderní historie, Jean-Bédel Bokassa, Francie si ho oblíbila pro jeho antikomunismus. Bokassa se záhy prohlásil za doživotního prezidenta, aby se následně inspiroval v Napoleonovi a oznámil, že bude císař. Korunovace s hermelínovým pláštěm, žezlem, trůnem ve tvaru orla a nákladech o 20 milionech USD (V tehdejších cenách) se zúčastnil i francouzský prezident, jenž jako výraz díků za blízké přátelství s africkým císařem zaplatil část nákladů. Odměnou mu byly pravidelné dodávky velmi kvalitních středoafrických diamantů, jejichž cenu Giscard d’Estaing považoval „za směšně nízkou“, ovšem císař (aby dal najevo, že má na to obdarovat hlavu bývalého kolonizátora) se nechal slyšet, že jejich hodnota byla obrovská. Trapas s diamantovou aférou by obě strany nejspíš ustály, kdyby Bokassa nebyl šílený a doslova neterorizoval vlastní obyvatele. Francouzi se na počínání diktátora obviněného z kanibalismu nemohli už dívat a v roce 1979 ho svrhli a nechali dožít do roku 1996 v hlavním městě.
Při návštěvě bývalých francouzských kolonií vám neunikne, že Françafrique měla a má také svou neformální podobu, která vás nejspíš učaruje a otráví zároveň. Její nedílnou součástí je všudypřítomná francouzština, bez které se nehnete a věřte, že místní vám dají vaši neznalost stejně najevo jako obyvatelé Paříže. Drobnou náplastí vám můžou všudypřítomné pekárny s francouzským pečivem a síť Carrefour, ve které nakupíte lepší zboží než v kdejakém českém supermarketu.
Linda Piknerová, linda.piknerova@gmail.com @expedicez101
