Beninská vesnice Ganvié uprostřed jezera Nokoué ležícího jen pár desítek minut od hlavního města Cotonou je světem sám o sobě, jehož návštěvou pochopíte překvapivě mnoho o povaze malé západoafrické země. Asi 30 tisíc lidí žije v uzavřené komunitě obklopené vodní plochou protkanou nejen vodním hyacintem a lekníny, ale hlavně překvapivě slušně vypadajícími budovami, mezi nimiž spojení zajišťují malé čluny plné zboží, zásilek, rybích úlovků a všeho dalšího, co se v Beninu běžně přepravuje na motorce nebo autem. Tohle není naaranžovaná rádoby autentická vesnice, v níž na vás čeká stylizovaný zážitek po zaplacení předem neznámého vstupného. Tohle je skutečná vesnice na vodě, v níž místní žijí své každodenní starosti a ačkoliv chápou, že užaslý turista fotí jejich obývák přímo z bárky, nadšení z toho nejsou.
Cesta do vesnice je z hlavního města Beninu celkem snadná i proto, že kolem Cotonou jsou skvělé silnice a žádné otravné policejní kontroly s cílem vymámit z vás cokoliv. S tím, že do Ganvié cizinec pojede, se tak trochu počítá, protože objektivně řečeno toho v Beninu kromě vúdú moc není, takže jakmile budete mít dost vystavených vycpaných mrtvol zvířat a rituálních zbraní na rozpárání živé bytosti zaživa, je velká šance, že do Ganvié zavítáte. Trochu „naředit“ expresivní formu náboženství, s níž se tady běžně potkáváte, se vydává dostatečný počet zájemců na to, aby u jezera bylo vybudováno záchytné parkoviště a za pokladnou seděly dívky, u nichž si můžete koupit lístek za předem určenou cenu. Platí se kartou, nesmlouvá se, dostanete lísteček a průvodce, který se vám nesnaží vysvětlit, že jeho služby nejsou v ceně vstupného. Už to, jak organizovaně celé prostranství působí, v člověku vyvolává pocity, na které v Africe při návštěvách místních skupin není úplně zvyklý. Turista je klient, který má svá práva a není třeba mu hned na začátku dát zřetelně najevo, že jediným jeho přínosem je obsah jeho peněženky, což je … osvěžující.
Cesta loďkou do nitra jezera nabízí fascinující exkurzi do historie království Dahomey, jak se dříve této části západní Afriky říkalo a jež nese jméno Benin až od roku 1975. Mimochodem volba názvu Benin odkazuje k jiné historické kapitole, a sice Království Benin, které leželo v dnešní Nigérii a z něhož byl odvozen název zálivu omývajícího vedle dnešního státu Benin také Togo a Nigérii. Když se tedy v 70. letech hledal nový název pro Dahomey tak, aby reflektoval i jiná království ležící na území již nezávislé země, sáhlo se po Beninu podle zálivu, jenž byl pojmenován podle království v dnešní Nigérii. Inu Afrika.
Dahomey čili dnešní Benin byl pevně spjat s otrokářstvím, které se v oblasti rozvíjelo v 17. a 18. století v důsledku rozmachu evropského kolonialismu a ochoty lokální vládní garnitury na prodeji vlastních lidí vydělávat co možná nejvíce. Pro Dahomey představoval obchod s otroky nejlukrativnější zdroj peněz, které platili Evropané za zprostředkování dostatečného počtu fyzicky zdatných jedinců schopných přežít zcela šílené podmínky na lodích plujících přes Atlantik. V praxi fungoval obchod tak, že Evropané zadali požadavek na počet otroků a místní administrativa království Dahomey zajistila jeho naplnění, za což dostala smluvenou částku. Fakt, že na obchodování s otroky vydělávaly místní elity, kterým rozhodně nebylo po vůli jakékoliv jeho omezování, se neprávem zapomíná, čehož výsledkem je poněkud zkreslená představa o tom, kdo vlastně měl z obchodování s lidmi prospěch. Nicméně právě vesnice Ganvié je živoucí připomínkou toho, jak se africká království a místní elity samy podílely na transatlantickém obchodu s otroky a co museli místní podniknout proto, aby unikli nelidskému zacházení.
Založení Ganvié v 18. století bezprostředně souviselo se strachem místní etnické skupiny Tofiny z otrokářských nájezdů organizovaných etnikem Fon. Tofinové neměli s vodou nic společného až do chvíle, kdy pochopili, že ukrýt se uprostřed jezera může být jediným způsobem, jak fyzicky přežít, a tak doslova utekli z pevniny a založili Ganvié. Postupně se osada obklopená vodou stala útočištěm nejen Tofinů, ale i dalších skupin, jejichž životní styl se zcela přizpůsobil novému životnímu prostředí. Na jezero fungující jako přírodní pevnost, se ti, co neznali jeho nástrahy, neodvažovali vstupovat, čímž se Ganvié dokonale izolovala od okolního světa.
Hlavním zdrojem obživy se stalo rybářství. Když jedete loďkou do nitra jezera, neuniknou vaší pozornosti rybáři vytahující z mělkých vod sítě namotané na dřevěné klády. Jsou to improvizované sádky, v jejichž složitém labyrintu se vyznají jen ti nejzkušenější, kteří svou znalost předávají z generace na generaci. Pohyb po vodě je pro místní tak přirozený jako chůze, takže u každého domu stojícího na vysokých kůlech kotví bárky, do nichž střídavě naskakují a vyskakují lidé, kteří míří tu do obchodu, tu na poštu, tu do školy a všichni hromadně buď do kostela nebo do mešity, které jsou nedílnou součástí města. Jakmile zakotvíte u místní restaurace, najednou vás pohltí pocit, že ani nejste na vodě. Nic se nekolíbe, ze stromu si utrhnete kus ovoce a nic nesmrdí. Právě absence zápachu člověka překvapí, protože kdo má zkušenosti např. s plovoucím slumem Makoko v Lagosu, moc dobře ví, že stojatá voda v sobě skrývá mnohá překvapení. Oproti Makoko je Ganvié neuvěřitelně čistá a voda mezi budovami není plná plastů ani zjevných fekálií, čímž se zcela vymyká západoafrickému koloritu a člověk se neubrání otázce, jak je to možné. Odpověď je jednoduše odzbrojující – funguje tady odpadové hospodářství a pravidelně sem zajíždí beninská obdoba technických služeb zajišťující svoz odpadu. Nic není dokonalé, nicméně místní si dobře uvědomují, jaký problém znečistěná voda představuje pro rybaření, bez něhož nemohou přežít. A tak třídí, recyklují a snaží se likvidovat esteticky vděčný vodní hyacint, který na vodní ploše vytváří doslova koberec, skrze který malé dřevěné pirogy nemají šanci projet a pod nímž umírá vše živé.
Linda Piknerová, linda.piknerova@gmail.com, @afrikabezfiltru, www.afrikabezfiltru.cz
