Jméno Stanislav Škulina je pro většinu lidí naprosto neznámé a nelze se ničemu divit. Navzdory tomu, že tento rodilý Čechoslovák podnikl cesty napříč Afrikou mnoho let před tím, než na „černý“ kontinent vyrazili legendární H+Z, o jeho životě a zejména práci se toho ví pramálo. Důvody jsou dva. Za prvé Škulina neměl ambici své zážitky sepisovat, takže s výjimkou jednoho úzkého textu po něm nic nezbylo a za druhé, a to je možná důležitější, zůstal po roce 1948 v Africe a až na jednu krátkou výjimku v roce 1960 se nikdy nevrátil. Navíc zemřel a je pochován v keňském Nairobi, takže nebyl v zásadě problém jeho existenci vymazat z povědomí veřejnosti. Pokud někdo z vás jeho jméno zná, buď jste nadšenci do historie československého cestovatelství nebo do historie automobilismu, protože dvě ze svých afrických výprav podnikl se Škodou Rapid.
Stanislav Škulina, vyučený drogista, patří k nejzajímavějším a současně zcela neznámým Čechoslovákům, kteří už ve 20. letech 20. století křižovali Evropu. Mladická léta trávená s kamarádem Oldřichem Kučerou na evropských čundrech byla rozhodně obohacující a svým způsobem i rentabilní, protože o nich pořádali cestovatelské přednášky. Už v roce 1929 společně vyrazili do severní Afriky, kterou projeli vlakem i na kole, aby se v roce 1930 vydali na svou první výhradně africkou expedici. Poznávali Egypt, překonali Núbijskou poušť a z Chartúmu pokračovali až do Addis Abeby, kde zažili audienci přímo u habešského císaře Haile Selasie. Škulina pak velmi odvážně pokračoval na motorce do Belgického Konga, což nebyl optimální způsob přepravy džunglí rovníkové Afriky. Noha spálená o výfuk si navíc vyžádala hospitalizaci, takže mladý dobrodruh pochopil, že spoléhat na jednostopé vozidlo v nitru Afriky je nejlepší způsob, jak se z ní nikdy nevrátit. Nebo alespoň ne v kompletním stavu.
Jak už to bývá, klíčem k jeho šťastnému životu byla svatba s Marií Léblovou v roce 1933, po které následovala „svatební cesta“ v podobě šestiměsíční výpravy po Evropě a Africe. Líbánky probíhající mezi Belgickým Kongem, Angolou, Kamerunem, Gabonem, Nigérií a Senegalem vztah řádně prověřily už v prvním společném roce, a proto nic nebránilo tomu v roce 1936 cestu do Afriky zopakovat. Tentokrát ovšem vlastním autem, kterým byla Škoda Rapid slonovinové barvy, s obsahem 1,4 litru a výkonem 31 koní, doplněná o střešní nosič. Škulina dokonce před odjezdem absolvoval řidičský kurz, který v době předchozích dobrodružství podle všeho neměl, ačkoliv auto i motorku řídil.
S Marií vyrazili přes francouzský přístav Bordeaux do senegalského Dakaru, jenž byl vstupní branou do západní Afriky. Odtud pokračovali pobřežím Guinejského zálivu dál do nitra Afriky, přičemž projeli napříč Belgickým Kongem, Tanganikou (dnes Tanzanií) až do portugalského Mosambiku. Tady si krátce „odskočili“ na Madagaskar, z něhož se vrátili zpět na kontinent a pokračovali až do Kapského Města. A tady? Po 38 000 najetých kilometrech si řekli, že obrátí Rapida směrem na sever a pojedou jednoduše zpátky do Evropy. Když na tachometru svítilo 52 000 kilometrů, stáli v Praze, psal se 18. květen 1938 a vypadalo to, že manželé Škulinovi udělali Škodovce tak dobrou reklamu, že závod nebude stíhat uspokojovat nové zákazníky. Realita ovšem byla hořká. Vznik protektorátu znemožnil systematický rozvoj obchodních aktivit Škodovky a z impozantní obchodní cesty vznikla akorát brožura „Dvakrát napříč Afrikou“ s fotkami Rapidu na různých afrických zastávkách. Hezké, ale k ničemu.
Co už ale k něčemu bylo, byla Škulinova přednášková činnost, ke které se vrátil v průběhu druhé světové války, přičemž do Štěpánské ulice č. 35 v Praze, kde působil, jednoho dne roku 1942 zavítali také dva mladí a zcela neznámí muži – Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Škulinovy přednášky byly doslova únikem z každodenní protektorátní šedi a současně znamenaly pro dva mladé kluky skvělý zdroj informací o kontinentu, který chtěli v rámci svého Plánu 5 navštívit.
Válka skončila, Škulinovi vytáhli Rapida z garáže, připojili za něj vlečný vozík po německé armádě, do auta na zadní sedadlo přizvali kamarádku Helenu Lukešovou (později Šťastnou) a takto ve třech vyrazili tam, kam je to táhlo nejvíce – do Afriky. Tady je na místě odbočka v podobě vysvětlení osobnosti právě Heleny, jejíž role spolucestovatelky s manželským párem se může jevit poněkud zvláštní. Pravda byla ovšem mnohem smutnější, než by se mohlo zdát. Josef Lukeš, manžel Heleny a přítel Škulinů, zemřel 5. května 1945 na pražských barikádách a svůj sen o cestě do Afriky ve čtyřech (tj. Lukešovi a Škulinovi) už nemohl realizovat. Škulinovi, kteří měli s Helenou vřelý vztah i díky její pomoci s organizací přednášek a jejímu zjevnému nadšení pro kutilství v autodílně, svůj sen o návratu do Afriky okamžitě po válce jednoduše rozšířili o její osobu, která do té doby kontinent neznala. Rapid dostal generálku motoru, všichni tři si obstarali potřebná očkování a 5. května 1946 vyjeli od Autoklubu v Opletalově ulici na další africké dobrodružství v přesvědčení, že nesmí zklamat Československo. O rok později ze stejného místa vyjížděli s jiným československým vozem a hlavou plnou ideálů také Hanzelka se Zikmundem.
Trasa cesty byla podobná předválečné etapě s Rapidem, ovšem s jedním podstatným rozdílem, a tím byl vývoj v Československu. Zatímco Afrika se proti předválečným letům změnila jen málo, okolní svět se změnil natolik, že se po únoru 1948 ukázalo, že návrat do Prahy by také mohl být jejich poslední cestou. Tou dobou pobývala celá trojice už více než půl roku v keňském Nairobi, kde si zařídili celkem slušně vynášející byznys s reklamou. Východoafrická metropole, patřící pod britskou správu, byla vynikající obchodní základnou pro celý region a nabízela velmi dobré možnosti k podnikání. Na hlavní ulici v Nairobi si otevřeli reklamní a fotografické studio Pegas, kde kolorovali diapozitivy, tiskli letáky, vymýšleli slogany a vyráběli pohlednice z vlastních fotek. Práce měli tolik, že jejich „boy“ (tedy místní černý sluha) nosil jednu konev kávy za druhou. Celému kšeftu šéfoval Stan Škulina.
Jedno z nejpřekvapivějších setkání s krajany připravili Škulinovi jeho dva věrní posluchači – Hanzelka se Zikmundem – když na počátku roku 1948 dorazili do Nairobi a se svým „učitelem“ se těsně pod rovníkem znovu potkali. Společně trávili čas nejen přímo v Nairobi, ale také v nedalekém Limuru, kde sídlila baťovská fabrika, a v Mombase, kam společně vyrazili na pláž. A právě tady bylo dle deníků H+Z poprvé otevřeno, a to velmi opatrně, téma politického vývoje v Československu, který u Škulinů (i baťovců) vyvolával značné znepokojení. Škulina měl údajně naznačit ochotu setrvat v cizině bez ohledu na původní plán vrátit se do Prahy. A to se také skutečně stalo. Když v roce 1948 žádali Škulinovi společně s Helenou československého konzula v Londýně o prodloužení pasů, dostali odpověď, že mají říct, kdy se vrátí zpět do Prahy. Reakce na sebe nenechala čekat a Škulina úředníkům sdělil, že vycestovali za vlastní peníze a jediné, co dostali, byl papír od Národního muzea s prosbou, aby lokální úřady vyšly cestovatelům vstříc. Pak už se nestalo nic, a imigrační úřad v Keni vydal obratem všem třem povolení k pobytu.
Škulinovi zůstali v Nairobi a do Prahy se vrátili až krátce v roce 1960. O rok později, v roce 1961, zemřel Stan Škulina na plicní embolii. Pochován je na hřbitově v Nairobi, který jsem navštívila v roce 2023. Najít Škulinův hrob nebylo snadné a to, že se to podařilo, bylo spíše výsledkem náhody než sofistikovaného přístupu. Největší zajímavostí je asi blízkost menšího letiště, které poněkud nabourává představu hřbitova jakožto klidného místa k rozjímaní. Možná ještě zajímavější bylo hledání ateliéru Pegas v srdci keňské metropole, která se změnila od jeho smrti podstatně více než hřbitov samotný. Původní dům stále stojí na hlučné ulici, po které se prohání motorky s pouličními kapsáři, kteří neváhají turistovi strhnout z těla cokoliv, byť vzdáleně cenného. Reklamy jsou všudypřítomné a člověk se neubrání nostalgii, obdivu i úžasu při myšlence, že právě tady uspěli tři Čechoslováci s výrobou barevných prospektů.
Historické fotky jsou z Archivu H+Z Muzea Jihovýchodní Moravy ve Zlíně
Zpracováno pomocí publikace Stanislav Škulina: Šestkrát v Africe, Muzeum Jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Klub H+Z, Zlín
Linda Piknerová, linda.piknerova@gmail.com, @afrikabezfiltru, www.afrikabezfiltru.cz
