Dvoudenní návštěva Alžírska premiéra Andreje Babiše v doprovodu podnikatelské delegace neměla za cíl jen návštěvu tramvajového depa a místní mešity, ale především získat kontrakt na dodávky alžírského zemního plynu, které by významně přispěly k posílení naší energetické bezpečnosti. Vztahy s největší africkou zemí mají však mnohem pestřejší minulost, než by se mohlo z v zásadě běžné zahraniční cesty zdát. Jejich podstatnou součástí byly československé dodávky zbraní, které způsobily velkou diplomatickou roztržku s Francií, a to když v roce 1959 byla zabavena československá loď Lidice tajně převážející kontrabant zbraní.
Alžírsko bylo integrální součástí Francie až do roku 1962 a rčení o tom, že stejně jako Seina protéká Paříží, tak Středozemní moře protéká Francií vystihovalo perfektně podstatu vztahu mezi oběma součástmi Země galského kohouta. Zatímco sousední Maroko a Tunisko byly francouzskými protektoráty, Alžírsko bylo rozděleno do tří departementů a bylo spravováno stejně jako samotná Francie. Klíčovou roli sehrávali tzv. pieds-noirs („černé nohy“), což byli Evropané (či potomci Evropanů) žijící dlouhodobě v Alžírsku a navrátivší se poté, co Alžírsko získalo po krvavé osmileté válce za nezávislost. Výlučné postavení pieds-noirs uvnitř alžírské společnosti způsobovalo značné napětí ve vztahu s muslimskými Alžířany, jež byli dlouho vnímání jako obyvatelé druhé kategorie. Poměr Alžířanů vůči Evropanům byl na počátku 60. let 9:1, tedy devět milionů Alžířanů vs. Jeden milion Evropanů, z nichž velká část pocházela ze Španělska, Malty či Itálie. Velká část pieds-noirs ale vnímala Alžírsko jako svůj domov, místo, kde se narodili už jejich rodiče a příliš nechápali odpor vůči jejich přítomnosti ze strany muslimských Alžířanů, jež je vnímali stále častěji jako cizince. Otázka alžírské samostatnosti rozdělovala i francouzské intelektuály, z nichž asi nejhlasitějším zastáncem nezávislosti byl vlivný filozof Jean-Paul Sartre, jenž otevřeně podporoval Frontu národního osvobození (FLN) vedoucí ozbrojený odpor vůči Francii. Boj Alžířanů za nezávislost byl krvavý a zahrnoval mj. teroristické útoky, kterých bylo zaznamenáno kolem 16 000 (!), z nichž některé cílily na civilisty, některé na francouzské ozbrojené síly. FLN svůj boj nevedla v rukavičkách a často se zaměřovala na restaurace, kavárny nebo kanceláře společnosti Air France. S rostoucím napětím se množily případy městského terorismu zaměřeného na obyvatele evropských čtvrtí v hlavním městě Alžíru. K tomu, aby útoky byly úspěšné, potřebovala FLN kromě útočníků jediné – zbraně.
Tolik krátká historická exkurze do alžírského boje za nezávislost, který se výrazně propsal do vztahů s Československem, resp. celým východním blokem, jejichž logiku určovala studená válka. Zdrženlivost Sovětského svazu vůči podpoře národně-osvobozeneckého boje Alžířanů z počátku 50. let byla dána strachem, aby po odchodu Francouzů nepřišli na sever Afriky Američané, což viděno optikou Moskvy bylo horší než tolerovat (a kritizovat) přítomnost Francie. Tu Sověti vnímali jako nejslabší článek západního bloku, takže trochu lavírovali s tím, jak velkou podporu mají antikoloniálnímu boji reálně poskytnout. Československo vlastní strategii nemělo a čekalo, co mu Moskva odsouhlasí, což postupem času bylo stále více s ohledem na to, jak se vyostřovala mezinárodní situace po Suezské krizi 1956.
Československo vstoupilo do alžírské války za nezávislost nejen s ideologickou podporou místní komunistické straně, ale zejména skrze dodávky zbraní, jež směřovaly do Alžírska prostřednictvím marockého prostředníka. Protože nebylo možné dodávat napřímo povstalcům, byl vytvořen systém, v němž objednávku oficiálně vytvořil marocký lékař pracující ve skutečnosti jako hlavní nákupčí pro FLN ve východním bloku. Dvě hlavní dodávky československých zbraní z let 1958-1959 směřovaly na nákladních lodích, a sice jugoslávské Slovenija a československé lodi Lidice, do Maroka, kde měly být vyloženy v Casablance a pak převezeny přes společnou hranici do Alžírska. Obě operace však skončily vyzrazením a zabavením kompletní dodávky francouzskými úřady, kterým československá liknavost či možná vyložená neschopnost dosti usnadnila práci s identifikací země původu problematického materiálu. Zvláště incident s lodí Lidice je dobře zdokumentován francouzskými úřady, které z celé akce pořídily nejen fotky, ale i krátký dokument, který celkem přesně popisuje neúspěšný československý pokus propašovat pod nosem Paříže zbraně úhlavním nepřátelům. Chyb se československé úřady dopustily několik. Na prvním místě byl z procesu převozu vyloučen prostředník, což nebyla zvláště chytré a je docela možné, že právě on vyzradil některé z detailů, jež pomohly francouzskému námořnictvu zasáhnout. Na místě druhém se ředitel námořní společnosti zajišťující loď rozhodl, že Lidice bude plout přes Kielský kanál, což znamenalo, že ji bude čekat celní kontrola. Proto vedle pravdivých dokumentů s cílovou stanicí v marocké Casablance vznikly také „falešné“ dokumenty prokazující, že destinací lodě je vietnamský přístav Haiphong a na palubě je jen běžné cargo. Když marocká strana zjistila, že Francie má podezření, rozhodla se vypustit mediální „kachnu“, a sice že náklad Lidic si objednala přímo marocká vláda. Došlo k podpisu formální smlouvy mezi zástupcem československé ambasády v Rabatu a marockou vládou, bylo vydáno společné komuniké a vyšla tisková zpráva v místním tisku. Stačilo už jen informovat Prahu, aby celé krytí „nepropálila“, což se ovšem nepovedlo, protože dálnopis byl odeslán v neděli odpoledne a nikdo na něj nereagoval. Depeše navíc byla napsána tak rafinovaně, že ani v pondělí před polednem její skutečný obsah československé ministerstvo zahraničí nepochopilo, a tak 7.4.1959 brzy ráno byla loď zadržena a odstavena v alžírském přístavu Oran. Když byl celý náklad vyložen, potvrdilo se, že se jedná o ruční palné zbraně a munici.
Na československé faux pas se v dalších letech zapomnělo, neboť alžírský boj za nezávislost byl úspěšný a od roku 1962 nebylo třeba dodávky zbraní nikterak tajit. „Ostudu“ z roku 1959 jsme odčinili tím, že jsme zbraně i výcvik pilotům poskytovali bezplatně, stejně tak jako materiální pomoc zahrnující traktory, cukr a 100 000 párů bot. K tomu se posléze připojili lékaři, technici i studenti, takže v Alžírsku v 70. letech působila zhruba stovka československých expertů a na československých školách se vzdělávali mladí Alžířané. Vzájemné vztahy podporovalo i přímé letecké spojení mezi oběma zeměmi zajišťované národními aerolinkami. Výsledek čilé obchodní výměny bylo, že se právě Alžírsko stalo jedním z největších odběratelů československé vojenské techniky v celé Africe.
Právě technická spolupráce a dobrá zkušenost s československými průmyslovými výrobky byla jedním z pilířů říjnové cesty české vlády, která dorazila do země vydávající přes 8 % svého HDP na obranu, což je nejvíc z celé Afriky. Objem peněz směřujících do obrany, zbrojení a zlepšování kapacit armády, jež teprve minulý týden (!) dostala souhlas parlamentu s konkrétní operací mimo území Alžírska (Niger), je z hlediska českých obchodních zájmů klíčový. Těžiště spolupráce leží nejen v českých letadlech Skyfox, které by měly nahradit už Alžírskem vlastněné Albatrosy, ale také v modernizaci staré sovětské a ruské (letecké) techniky. Právě naše schopnost modernizovat už v zásadě rozpadající se haraburdí je obrovskou přidanou hodnotou otevírající dveře k dalším obchodním aktivitám. Pokud totiž Afrika něco oceňuje, není to dodání zbrusu nových výrobků, ale jejich servis a odolnost v prostředí, kde se na údržbu příliš nehledí. A to české firmy dokážou. Vedle toho se výrazným tématem staly dodávky alžírského plynu, které by se měly zdvojnásobit. Stále to sice nebude stačit, ale energetickou bezpečnost to bezesporu posílí. Po sedmi desítkách let vzájemných vztahů se toho zase tolik nezměnilo, jen se z utajených dodávek československých zbraní staly veřejně uzavřené smlouvy na alžírský zemní plyn.
Linda Piknerová, linda.piknerova@gmail.com, @afrikabezfiltru, www.afrikabezfiltru.cz
Fotky zdroj: Wikipedia
Zpracováno dle Zídek, Petr (2006): Československo a francouzská Afriky 1948-68, Praha: Libri.
