Olga Walló

Je docela pyšná, jak to se srpem umí. Od mala se jaksi vyskytovala na rozsáhlých zanedbaných pozemcích, které jako by prosily aspoň o trošku péče. Srp je nástroj přiměřený, prastarý a ctihodný, Svatá Markyta hodila srp do žita! Pro dítě, kterým kdysi byla stará žena, to býval smutný a výstražný mezník: Od svaté Markéty a svatého Jakuba už nebyly letní prázdniny báječně nekonečné, dny počínaly zrychlovat, co nevidět u silnic zrudnou jeřabiny a to už bude jasné…stará žena nenáviděla školu!

Právě absolvovala Pedagogickou radu na jedné nejmenované škole s vysokoškolskou akreditací. Pedagogickou radou se zde rozumí bilanční záležitost na sklonku letního semestru, spojenou s opékáním prasátka. Sejde se pedagogický sbor a trošku si zaschůzuje, než se prasátko pořádně rozvoní, napřesrok jako loni, kdo nestojí o maso, dostane grilovaný hermelín s brusinkami. No, nekup to!

Stará žena jede na kole, den je skvostný, cyklostezka se svižně vrtí podle vody, tedy skoro po rovině, což stará žena ještě zvládne, hladina Labe se jemně vlní a šplíchá v mírném větru – do zad, kdy se to stane? – na černých pobřežních skalách trčí nedostupné trosky strážních hradů a k rozkvětu se chystá mařinka. Ti vpředu na elektrokolech jsou kamarádi, počkají, dá se jet pomalu a na jazyku chutnat Faustovo pokušení Verweile doch, du bist so schön! (V – nyní už většinově nezbytném – překladu Otokara Fischera: Jenž jsi tak krásný, prodli jen!) (Pro ty, kdo zapomněli, nebo by je nenapadlo, že by to třeba mohli vědět, míněn je okamžik a Goethe to myslel takhle: Mefisto dělá Faustovi, co mu na očích vidí, dělá zlaté svaté, aby z něho vymámil ten veršík! Aby Faust přiznal, že teď je to to ono, že je spokojený, má, co chtěl! Jenže když to přizná, Mefisto vyhraje a Faust přijde o duši. Takže to je těžké, je to – v jazyku, kterým tu  už nikdo nemluví – s tím okamžikem halt vošajslich.

A co by si nechválila: Začíná máj a nebe je hluboce a propastně azurové. Sucho je, to ano, sucho, až pampelišky pod lesem zasychají v poupatech. Ale tenhle týden už jistě přijde déšť… Docela nedávno pronesla tuhle hlubokomyslnou úvahu na zahradě jedné pražské vily pod velmi rozkvetlou třešní a dostalo se jí téhle odpovědi: „Nevím, co si tak chválíte, vy snad můžete být jen ráda, že brzo umřete a už vám může být jedno všechen ten hnus, ve kterém musíme žít! A naše děti!“ Stará žena se zasmála, protože respondentka mohla být klidně její dcerou a s mladými má být člověk zadobře. Je hezká, pracovitá, podnikavá, úspěšná ve svém oboru, pečlivě co možná trendy … ale starostlivá a účinlivá! A asertivně upřímná, což se cení.

A to po té nejlepší, po té nové na Písek. Krom vyložených špiček se tu dá ještě jezdit docela svižně, není nijak přecpaná kamiony a příliš často se také neocitá v hledáčku Zelené vlny. Zkrátka, dálnice je komfortní, ale jízda po ní je přesto opruz, z dálnice je vidět zase jenom dálnice. Stará žena už neumí jezdit úplně automaticky jako kdysi, musí se malinko soustředit, aby se cítila suverénně. Nejlépe si v hlavě převalovat příběh, aby cesta lépe ubíhala. Po meči pochází z motoristického rodu: její dědeček, když bankrotoval, když přicházel valem o všechno, měl ještě pořád – do poslední chvíle – v garáži závodní vozy. Ani s nimi nezávodil; držel je jako estetické předměty, vskrytu možná čerpal sílu z jejich skryté síly. Její otec pošetilec měl hrůzu z nemovitého majetku, zato věřil, že musí mít to nejlepší auto. Možná dvě. Freude Freude, asi úpěnlivě doufal, že mu dodají sebevědomí i zařazení. V jistém omezeném smyslu to – tehdy – ani tak naivní nebylo.

Přelétne si ráno při kafíčku přehled hrůz, které se zase přes noc přihodily, a zjistí, že se jí ošklivě svírá jícen; ne, nemá právě sil studovat je příliš zevrubně. Možná, že editoři oněch zpráv jsou na tom podobně; možná jen tak dobře znají své pappenheimské; zkrátka zmučený zrak čtenáře snadno padne na šikovně situovanou odlehčující noticku: Rád se dívám na svou ženu, když čůrá, svěřuje se nám bezelstně jistá celebrita. Proč ne, trestné to není, říká si stará žena, ale na tuhle zprávičku si taky neklikne. Raději se zadívá do prostoru a zálibně prodlí na vtipně působících nepravidelnostech kuchyňské linky. V duchu ocení, jak si to vymyslela, vyšlo to samo, je příjemné být v soukromí a doma…

Upřímně řečeno, nikoli zrovna na osení v misce na stole, ani na zajíčky, ani na červená vajíčka natvrdo, ani na pomlázku, ani na polykání posvěcených kočiček, ani…ten výčet by byl tak dlouhý!

Původně jsem chtěla napsat Stará žena čte noviny, ale přišlo mi to jako hodně vyběhlý model. Kdo dnes čte noviny?

A je to velká legrace, protože, heč, má, co málokdo má. Přivezla si to z tropů, na památku. Taková nemoc je zážitková, to vám nikdo nepopře. A my milujeme zážitky, že? Bungee jumping, stará vesta. Prořítit se kaňonem na drátěném laně, dosáhnout rychlosti sedmdesáti kilometrů, promést si to vodopádem, trošičku břinknout helmou o skálu, to už zní lépe. Potkat se s vlastní bolestí a strachem, to je přece takové autentické (slovo tohoto roku).

Nad Pacifikem, dlužno dodat. Show je to velkolepá, dává se každý den a po každé je jiná i stejná. Po čtvrté odpolední už je slunce dost nízko, aby se svět budil z letargie. Děti jdou zase do školy (první kolo měly ráno od sedmi do deseti), leckdo zamíří na pláž. Tam někde, kam nedohlédneš, je Japonsko. Za zády strmě zelené hory, přes které přetéká pára, a palmy, ze kterých sem tam spadne ořech. Pláž je velmi velmi dlouhá, první vlna se láme daleko, se syčením se žene hnědobílá směs pěny a písku.

Jsem z generace těch nemožných, kteří se nenarodili s internetem. Nepatřím však do kategorie odpíračů, to ani omylem. Je to sice kategorie docela důstojná a při troše soucitného vhledu ospravedlnitelná, nikoliv však praktická. Má své historické předchůdce; jejich literárním představitelem (pro nás zbylé, kteří ještě čteme knihy), zůstává pan Forsyte (John Galsworthy: Sága rodu Forsytů), který kategoricky odmítal, aby byl do jeho sídla zaveden telefon: „Copak si někdo myslí, že si na mě může jen tak zazvonit?”

Leden je všední měsíc, musíme uvažovat prakticky a střízlivě. Pro mě to znamená vstát před úsvitem jako místní; obchody otvírají se slunce východem. Takže pořádné boty, prázdný batoh na záda a hurá do našeho jediného (pěšky dostupného) obchodu. Abych zvládla i návrat s nákupem do kopce, když se do něj slunce opře, váží nejmíň dvojnásob. Jdu pěknou starou cestou, nade mnou opička hop ze stromu na strom a povykuje škuvík! neboli Co sem lezeš? Opička se ptá správně: tudy už nikdo pěšky nechodí a ani chodit nemá.

Podotkněme předem, že tak činí 10°nad rovníkem. Ač o sobě už léta ví, že není ženou do tropů. (Tento historický obrat kdysi označoval smutnou situaci chlápka, který s rodinou odjel plnit úkol bílého muže pod obratník; jeho manželka však těžko snáší to podnebí, takže je nutno ji poslat zpět do Anglie, než definitivně propadne apatii.) Nebo alkoholu, pokušení je veliké: dvanáct hodin světla prudce střídá dvanáct hodin tmy, celý rok je horko pořád stejně, vlhkost i v nejsušším období 90%...není ti do ničeho...trváš... hu! Stručně řečeno, tropy jsou covid mozkožrout.)

V uplynulém týdnu mi nezávisle na sobě sdělili tři různí lidé stejnou věc: Prý nevadí, naopak je dobře, když mluvím pokaždé o něčem jiném, že to, co bych já provinile nazvala a duše hop sem, hop tam je pro ně právě zábavné. I osvěžující, zejména když je to krátké. Jednou z těch tří byla devadesáti sedmiletá pianistka prstů již zchromlých, ale ducha jasného: „Nezlob se, Olinko, já už dlouhé knížky číst nemůžu, já se na ně nesoustředím, jsem stará…Ale tvoje dopisy, to je akorát, pokaždé o něčem jiném, na to dokážu myslet, celý den si pak s tebou povídám…“

V Českém Krumlově mají lávku, vede přes Vltavu z parkoviště do města pod baštami zámku, proudí po ní turisté a pozorují zástupy vodáků. Teď však méně než dříve: od té doby, co přestavěli starou šlajsnu na dlouhou, hladkou, ovšem...