Je červenec, včera přišla bouřka, duněla a převalovala se mezi skalními štíty, pršelo celou noc. Zato to ráno! Krásné zářijové, prohlásil kdosi, průsvitné, chladné a slibující žár. Není divu, že do hor míří, kdo může, i stará žena; vypraví se ze sedla Tri Croce k jezeru Sorapis, napřed po vrstevnici, pak tak různě, i lana tam prý jsou, ale ty výhledy – to dáme! Protože jezero... protože tohle jezero, jak známo, není ledajaké, ale bledězelené, ne, spíš světletyrkysové... s ostrůvky rýsujícími se pod hladinou...jezero mýtické i zmýtizované krásy.
Sem dorazil i Eugenio Montale, básník, praví poučný nápis, a cesta se mu vůůůbec nelíbila, prý proto, že dával přednost pohodlněji dostupným krásám Středomoří, ale jezero se mu nakonec přece jen zalíbilo a napsal o něm báseň – ano, a v roce 1975 dostal Nobelovu cenu za literaturu, dík, že to vím, myslí si stará žena, básníků je tolik… Možná měl chudák Montale vůči zdejší krajině předsudek, protože tu poblíž sloužil za první světové války, v tom případě je fajn, že ocenil aspoň jezero. Když u něho stanul v doprovodu tří přátel, a byli tu sami, s jezerem sami…
To by se mu dnes nepovedlo, myslí si stará žena, to nás ale je, co chceme vidět jezero! Sedlo Tri Croce je obsypáno lesklými broučky aut, seshora, očima dronů, jistě vypadá jak pole brambor, stižené mandelinkou. Tohle klidně vypusť, velí si stará žena, nazuj dávku veřejné samoty, ta k Alpám patří jak boty do hor a opalovací krém. To nás ale je, co si myslíme to samé: Že by to tu bez těch druhých bylo daleko lepší! Zdvořile, mile a každý za sebe!
Ti, co míří na ferraty, ti zvláštně spoří a dlouhonozí, berou nástup během. I prostí turisté jsou zpočátku nepřiměřeně čilí, děti vůbec pádí dopředu, celé to mírně připomíná start Jizerské padesátky. Stará žena doufá, že ji všichni, ale všichni rychle předběhnou. Stezka překonává první splaz, houpá se přes úžlabí, stává se z ní úzká skalnatá římsa. Se závody je konec, záhy jdeme husím pochodem, tempem nejpomalejšího; na obtížnějších místech se stojí a čeká. Jak běží čas, se ti, kdo dosáhli cíle, začínají zase vracet. Na některých místech se lze vyhnout lépe, někde hůře. Jsme na sebe vážně milí, všichni, co tu jsme! Navazujeme oční kontakt, usmíváme se, děkujeme si a nabízíme pomoc, to vše ve všech jazycích. Ferratisté už jsou kdesi daleko, romantické, ale netrénované dvojice se potí a shánějí se po stínu a místu k napití. Ale zrovna na to je stezka skoupá, velí běž, i kdybys nechtěl, ať nebráníš jiným, ukázněně a svižně. I psi se podřizují. Je jich tu s námi spousta, nádherných vyšlechtěných ukázek chovu, od obřích po ty malé, které je třeba nést na prsou, z rafinovaných nosítek roztomile čouhají tlapičky...
Ano, výhledy jsou výtečné, ké to skvostné panoramato! Co mně to napadá za blbosti, říká si stará žena, tohle jsou krásné hory, proč mi dnes připadají virální? Jako pohlednice, jako kulisy? Ty pauzy jsou vlastně dobré, stará žena si stihne vydechnout a vnímat, co vnímá. Něco tu přebývá a něco tu chybí. Vůně. Hory přece voní, vzduch, potok, rozpálená skála, suchý, vápencový žár, bolest botami drcené azalky, konejšivá vůně arniky, v mokré dolině dobrodružně džunglí vlny lopuchu…
Nic z toho tady! K mým nozdrám doléhají naléhavé vlny deodorantů; všichni se tu potí jak vrata od chlíva a mají za povinnost to nepřiznat.
Stará žena se začíná bavit. Deodoranty, prodávané v halách, kam zve geniální slogan ZDE JSEM ČLOVĚKEM, jsou průmyslově kvalitní, tedy vytrvalé; stará žena se přistihne, že větří. Že věnuje jejich nositelům víc pozornosti než krajině. Liší se od sebe jen málo: málo si věří a nechtějí být druhým na obtíž. Což se, konstatuje pro sebe stará žena, ovšem tak úplně nedaří. Ty nárazy spotřebního zboží a morálky jsou protivné, říká si. Ovšem ty krásné, do růžova připálené holčičky v minitričkách se svými skoro skutečnými, nepříliš drahými parfémy, které pod heslem JSEM SVÁ nevinně vydechují prudce sexy závany dusných ložnic… Stará žena je protivná, to staré ženy bývají. Čich je prastarý orgán, kdesi v hloubi amygdaly (nebo čeho) budí přehršle …. Stará žena se sápe po šprušlích žebříku. Už, už bude u jezera!
