Podotkněme předem, že tak činí 10°nad rovníkem. Ač o sobě už léta ví, že není ženou do tropů. (Tento historický obrat kdysi označoval smutnou situaci chlápka, který s rodinou odjel plnit úkol bílého muže pod obratník; jeho manželka však těžko snáší to podnebí, takže je nutno ji poslat zpět do Anglie, než definitivně propadne apatii.) Nebo alkoholu, pokušení je veliké: dvanáct hodin světla prudce střídá dvanáct hodin tmy, celý rok je horko pořád stejně, vlhkost i v nejsušším období 90%...není ti do ničeho...trváš... hu! Stručně řečeno, tropy jsou covid mozkožrout.)
Stará žena tuší, co ji čeká. Bude se potit a některé rozdíly zmizí: třeba mezi suchým a mokrým - všechno bude jen více nebo méně vlhké. Jiné jen obrátí znaménko: Teplo značí obvykle komfort, tady bude známkou luxusu chlad. Do vody se obvykle chodíváme ochladit, jenže syčivé vlny oceánu na dlouhých plážích za odlivu nabydou teploty horké sprchy, barvy café frappé a - díky přemílanému písku - struktury jemné brusné pasty. Ke koupeli se obvykle svlékáme, tady je rozumné se obléknout. Plavky jsou společensky nutné, ale kdo se nechce dát sežehnout, přetáhne přes ně mikinu s dlouhým rukávem. A kdo by se chtěl ploužit pískem bos, brzo začne skákat a syčet jak kapky vody na plotně. To všechno je vlastně otrava!
Tropy jsou krásné jen vizuálně, ale za to moc. Sedím si na své terásce a na strom se drápe leguán. A tohle na trávníku není králík, ale paka nížinná. A mezi listy keře roztahuje dlouhé, předlouhé nohy pavouk v jemné trojrozměrné síti tvaru klece a je taky zelený a velký jako list... Ze stromů, jejichž jména neznám, visí hojný výběr epifytů, na střechu se s třeskem zřítil uschlý palmový list, těžší než dlouhé štafle na česání jablek, kokosy se sekají mačetou...
A tak tu jsem a jsem divák, koukám, trvám, o moc víc toho nesvedu, říká si stará žena. Být v pohodlí a přihlížet, to je přece velmi současný, velmi preferovaný postoj! Jsem jinde, v prostoru i čase i v dějinách, na Isla Uvita přistál roku 1502 na své čtvrté cestě Kolumbus.... občas se ozvou stromové žáby, zní to jako slavík s megafonem.
Jejda, jejda, prober se, mysli na kalendář! Boží hod už byl, místní ho slavili na pláži Ventanas, nespočetně aut se nacpalo na sebe, až se rozplést nemohlo. Na pruh břehu pod palmy se vešlo tolik řidičů, tolik grilů, tolik piknikových košů, tolik (různé) reprodukované hudby... Ta pláž je moc hezká, doopravdy, a nakonec se nám podařilo i odjet.
A už tu je Silvester, to by chtělo nějakou jundu, ne? Vrhněme se do víru radovánek, taky pěkná starodávná fráze! Copak se nám tu nabízí? Tlustý průvodce Lonely Planet Střední Amerika vyšel roku 2013.Tucet let, to není tak moc...jenomže houby, houby, houbičky, vůbec nic už neplatí ! Ani jediná praktická rada, jediný “tajný tip”, na které si Lonely Planet tak potrpí! Jak dnes vypadá Uvita, ty údajně ospalé idylické městečko podél mílí pustých pláží pro romantické dobrodruhy” (hu, ten styl!) ?
Na Bohatém pobřeží (Costa Rica) právě vrcholí sezóna, silnice číslo 34 - vlevo hory, vpravo oceán - je pěkně rušnou osou nekonečného prázdninového resortu, pusté pláže se proměnily v národní parky, v kterých se platí vstupné. Ekoturismus exploduje, přicházejí sem ti, kteří to chtějí jinak, protože tady je ráj. Stará žena odkládá průvodce a studuje nabídky na chatu své uzavřené skupiny:
Od 9 AM do 8 PM můžeme bubnovat, sborově zpívat, prožívat (s hodinovou pauzou na oběd) blízkost, hledat svoje vnitřní já a plnit prázdno. Vhodné pro mladé rodiny.
Blízkosti a zážitku sounáležení lze ovšem dosáhnout i prostřednictvím extatických tanců se sofistikovanými facilitátory, které nabízí konkurenční akce. Na to se však stará žena necítí dost fyzicky disponovaná.
Do třetice tu máme Wings of Love, Křídla lásky, prožitek propojení, hledáme ještě čtyři páry, za přítomnosti místních umělců, kteří sem vnesou svůj tep, rytmus a srdce. Hm, třeba příště, říká si stará žena a studuje poslední nabídku:
Tradiční domorodá slavnost Boruca, noc a den tanců v původních maskách. Za tou se musí kousek dál na jih, tam, kde je na mapě jen prázdná plocha a názvy posledních indiánských kmenů: Boruca, Bribrí... A k tomu obrázek jakýchsi velmi rudých rohatých krampusáků v plamenech. Prý je to doopravdy úplně tradiční, původní a tak dál představení: Jak kmen Boruca bojoval a zahnal conquistadory. A uhájil své území a přežil. A prý je to dost divoké, pije se tam chicha a tanečníci se opravdu porvou...
No tak schválně. Hezký Nový rok!
Olga Walló
