Leden je všední měsíc, musíme uvažovat prakticky a střízlivě. Pro mě to znamená vstát před úsvitem jako místní; obchody otvírají se slunce východem. Takže pořádné boty, prázdný batoh na záda a hurá do našeho jediného (pěšky dostupného) obchodu. Abych zvládla i návrat s nákupem do kopce, když se do něj slunce opře, váží nejmíň dvojnásob. Jdu pěknou starou cestou, nade mnou opička hop ze stromu na strom a povykuje škuvík! neboli Co sem lezeš? Opička se ptá správně: tudy už nikdo pěšky nechodí a ani chodit nemá. Staré pozemky jsou nově rozparcelovány, rodí se další prázdninový resort. Je tu i závora, podlezla jsem ji; taková šikovná zkratka, té by byla škoda. Zatím se ještě projít dá. A je vůbec něco, co není zatím? Nové strmé cesty (SUV to zvládne!) už lemují pobočky realitních kanceláří. Je tu i náš z Česka známý REMAX, má pěkný slogan: WE SELL PARADISE, prodáváme ráj. To je přece nabídka! Nebude to však klamavá reklama?
Jak ono to vlastně bylo v ráji? Teplo tam bylo, bezpochyby, chodili nazí a nebyla jim zima. A patrně tam neštípali komáři. Jen ptáci poletovali... ale čím se živili ptáci? Stromy se prohýbaly pod tíhou chutných plodů... Pokud je naši prarodiče ochutnávali, to také vyměšovali? Lev ležel vedle beránka... byli oba vegani? Anebo byli rovnou, prostě a jednoduše všichni virtuální?
Ráj je ovšem skvostný na pohled; jen logika v něm nějak kvantově pokulhává. A Eva bývala děvče nepokojné a není divu, že jí to vrtalo hlavou. V ráji je možná malinko nuda, rájem se lze leda kochat, koch koch koch, a když tě pokouší had... Co za tím virálem, ve kterém vězíme, vězí?
Eva nakousla jablko, dala Adamovi - a jemu zaskočilo. Na Adama, avatara božího plánu, to byl příliš náhlý pocit. Takový haptický, tělesný, naléhavý. Horko mu bylo a zjistil, že se potí. A páchne potem. A Eva taky. Pohlédli na sebe a zjistili, že jsou nazí.A začali se stydět, jen tak moc dobře nevěděli za co. Byl to velice dvojlomný, ošemetný pocit, tráva, na kterou ulehli, škrábala a čpěla tlením. Had se plazil okolo, plazil jazyk a šklebil tlamu. Na čemž jim vůbec nesešlo, byli kluzcí a vlhcí, procházel jimi elektrický obvod a báječně jim ježil jemné chloupky na těle.
V ráji pršelo a prásk, do černé prsti sjel blesk. To se rozzlobil starý pán a ven, tohle je propriedad privada a tamto mi tu dělat nebudete! Entrada prohibida, moc jste mě zklamali a já vám ukážu!
Na východ od ráje se budem ubírat, tam zem je nejpustší, tam nejlíp půjde se nám.
A tak se narodila práce a byla to pořádná dřina. Adam s Evou dostali zabrat v tom světě za branami, kde se všichni navzájem požírají a výhonky bují z tlejících pňů.
Zbavit se tak jednou mozolů, švábů, odřených pat a omrzlin! A věčného štípaní dřeva a horečky dengue a horečky omladnic, páni, to by bylo, to by kdekdo chtěl, zbavit se všeho hnusu a zpátky do ráje!
A vida, ono to jde. Ani svatosti netřeba, jen trochu civilizace, trochu kapitálu, ani ne tak moc, vždyť stačí hypothéka! My ten ráj ještě vylepšíme ledničkami a klimatizací. A chlorem do bazénu. A budem sedět a koukat... protože v tomhle podnebí se stejně hýbat nedá. A nic jiného taky ne, když ta wifina pořád vypadává!
Máme však, po čem srdce touží: trávník, hamaku.. ptáky na stromech... gril...spánek po obědě...a nic. Je to tak prosté a svět nám budiž ukradený. V starém dobrém ráji neměli ani to, ne?
Na oplocených pozemcích se vinou dokola cesty, ráno je rámus, to nám tu sekají trávu ti ubozí, kterým Pánbůh ještě neodpustil jedno dávno překonané a totálně zastaralé smilnění. Aby se z křoví nevyplížil ten had.
Náš všední, střízlivý měsíc leden.
Autor: Olga Walló
