Přelétne si ráno při kafíčku přehled hrůz, které se zase přes noc přihodily, a zjistí, že se jí ošklivě svírá jícen; ne, nemá právě sil studovat je příliš zevrubně. Možná, že editoři oněch zpráv jsou na tom podobně; možná jen tak dobře znají své pappenheimské; zkrátka zmučený zrak čtenáře snadno padne na šikovně situovanou odlehčující noticku: Rád se dívám na svou ženu, když čůrá, svěřuje se nám bezelstně jistá celebrita. Proč ne, trestné to není, říká si stará žena, ale na tuhle zprávičku si taky neklikne. Raději se zadívá do prostoru a zálibně prodlí na vtipně působících nepravidelnostech kuchyňské linky. V duchu ocení, jak si to vymyslela, vyšlo to samo, je příjemné být v soukromí a doma…
Třeba zrovna tohle je poselství onoho článku? Ale stará žena si přesto efektní titulek nerozklikne. Jen proto, že je prostě stará a bylo by jí to žinantní? Nebo proto, že má docela živou obrazotvornost, těžko snáší pach moči a není jí příjemná představa ženy středního věku močící v její bezprostřední blízkosti? Raději si to zkusí srovnat v hlavě.
Cosi podobného už přece (tehdy ke svému značnému údivu) zažila! V roli personálu doprovázela výpravu onkologických pacientek v remisi, tj. ve stádiu, kdy se nemoc (nastálo nebo dočasně) zastavila a umožnila jim pod vedením horských vůdců courat po horách. Což je blahodárné pro duši i tělo! Byly to naprosto milé a dobře vychované osoby. Horský vůdce byl veselý sportovní fešák k padesátce (taky pacient a docela těžký, ale to přes pestrou bundu nepoznáte), zkrátka chlap. Chodíval logicky první, v těsném sledu za ním houf těch nejzdatnějších, tedy žen v aktivním věku. Já v roli personálu jsem mívala za úkol jít poslední, aby se nám některá pacientka neztratila v lese. Líbilo se mi to, vzadu, za patami všech, máte svou vlastní hlavu jenom pro sebe, soukromí, pohodlíčko…
Po způsobu školních výletů se sluší na křižovatce zastavit a počkat, až všichni dojdou. Docházím a vidím, ač očím nevěřím: Na rozcestí dvou značených cest stojí horský vůdce a kolem něho kruhem v podřepu močí šest žen. Div mu to necáká na boty! Ale on stojí a dělá, že to nevidí… No a co, jde se dál.
Jen mně to ještě hryže v hlavě, večer se ptám naší onkoložky: „Tak a tak… mně ti to přišlo tak divné – Já si hned vzpomněla na Dášenku, na bílou fenku ze sousedství, víš? Bílý špicl byla, krásná, chytrá, samostatná a sexbomba! Když se běhala, měli jsme u nás na louce třeba dvacet psů, štěkali, vyli a hleděli se zakousnout navzájem. Dášenka na ně koukala z okna, raněné jsme ošetřovali v kůlně. Boží dopuštění! Nakonec zbylo pár hodně uštvaných nejvěrnějších, Dášenka elegantně vyšla na práh a vybírala. Když se rozhodla, namířila k vyvolenému, přičapla si před ním a udělala loužičku. A bylo po boji, královna rozhodla a všichni respektovali její přání. U psů to asi tak chodí, ten přímočarý bazální instinkt, ale že by ty dámy…“
Má moudrá onkoložka mlčela, má to prozradit laikům? Když jsem však neodbytně vrátila míček do hry podruhé, poznamenala taktně: „Víš, některé z nich dostávají hormonální léčbu, ta může působit lecjak…“
Pochopila jsem, že základní komunikační signál (nás teplokrevných?) nabývá různých podob, tahle je ještě docela krotká, viděla jsem už hrůznější, nebudu tedy žasnout, když mi ke kávě naskakují obrázky samiček od pornohvězd přes herečky k političkám v umných toaletách, které už celkem nudně nemají co odhalit, leda by některá nápaditější předvedla tu třetí bradavku, ze které saje ďábel, nepochybný to důkaz, že je opravdu čarodějnice. A že si z pár těch ubohých mužských na place tudíž může vybírat.
Stará žena pomalu vypíná mobil, je sama, v soukromí, může, co chce a bude si číst. Alexis de Tocqueville se narodil 1805, před sto lety byl ještě slavný, kdo ho dneska zná? S potěšením sem opíši jeden náhodný citát:
„Vy se domníváte,“ psal Diderot v roce 1768 Davidu Humovi, „že naše intolerance je pro rozvoj ducha příznivější, než vaše neomezená svoboda…“
(Starý režim a revoluce, Academia 2003)
Nu, kdopak ví, autority se, zdá se, neshodnou. Může být něco potrhlejšího než tahle stará ženská?
