V Českém Krumlově mají lávku, vede přes Vltavu z parkoviště do města pod baštami zámku, proudí po ní turisté a pozorují zástupy vodáků. Teď však méně než dříve: od té doby, co přestavěli starou šlajsnu na dlouhou, hladkou, ovšem zajisté bezpečnou propusť, už skoro není na co koukat. Ta stará byla zábavná, sjet se dala … ale byla v ní zrada, cvakla se tam skoro každá druhá loď. Přistáli jsme nad ní a šli se podívat, kolik je vody, zda nekoukají šutry, a já mezi ty šutry bez varování skočila po hlavě, protože mi do ní spadl po hlavě pes, chrtík, wippet, zpitomělý dlouhou a nezvyklou túrou. Oba dva jsme však dopadli dobře, což byla klika a anděl strážný. Vytáhla jsem psa na náplavku, a pak jsme se teprve oba divili, co nás to popadlo. Nebyl to ani můj pes, byl mého kamaráda, oba jeli v lodi poprvé. Wippetovi se výlet nelíbil a já měla pocit viny…
Nebylo to moc rozumné. Zdá se, že se i ve věku úctyhodně dospělém dokážu zatraceně zaskočit. Cosi ve mně rozhodlo za mne. Mé tělo je rychlejší než já, o tom je třeba přemýšlet.
Přemýšlím tedy, ale já to moc neumím. Tak mě napadá, že to většinou moc neumíme. Všechno jaksi víme předem, že? Vynořují se v nás obrazy, pod nimi pocit, názor, že takhle je to přece správně, mluví z nás naše DNA, naše odvěkost, historická zkušenost dědečka, bolestné citové úrazy našich rodičů, k nimž jen obtížně dodáváme něco svého. Obvykle pozdě, s křížkem po funuse, jak se říkalo kdysi a pak marně bycha honit, neb po bitvě je každý generál.
Až velmi dodatečně mi dochází, jak to myslel dalajláma na té ladacké pláni, kde je velká řeka Indus ještě úzká, divoká a dravá. Sešlo se nás tam na milion, neb byla velká púdža. Dalajláma tam říkal svému lidu (a tlampače to pro nás, poutníky z ještě větších dálek, vlídně opakovaly anglicky), jak dosáhnout co nejlepšího příštího zrození: „Přemýšlejte, přemýšlejte tedy, alespoň ti z vás, kteří toho jsou schopni. Zkuste přemýšlet, uvidíte, že je to zábavné.“
Pokusím se tedy, celým tělem přece vím, že je čas a že je o čem. A dalajláma je velký muž a já ho mám ráda. Teď jde o to, jestli na to mám, na to přemýšlení. Umím si gramotně odpovědět na základní otázky? Těch je celá fůra; veliká spousta obdivuhodně pojmově uvažujících mužů se o to pokouší celé věky pořád dokola. Já už přišla aspoň na to, že muž nejsem a abstraktní uvažování mi nějak nejde. Ale zato se mi relativně daří větný rozbor, hledání smyslu vyřčeného slova. (To bývala moje profese; učila jsem se jí docela těžko.)
Co že mi to tedy spontánně vyklouzlo v předchozím odstavci? Že mám dalajlámu ráda. Mít rád nebo nerad, říká moje tělo, přes to nejede vlak. Literární podobu tomuto přesvědčení těla dali romantici, myšlenkové koncepce dosud selhávají. Ovšem mít rád je mnohem širší a onačejší pojem než libido nebo greed. Osvětlím to, jak umím, jako ženská: Nej – nej – nejúžasnější výbuch rozkoše a lásky jsem zažila, když se mi náhle ocitlo na klíně roční dítě. Zaplavil mne takovou silou a tak nečekaně, že bylo velmi obtížné se chovat jako nic.
(Mimochodem, pro milovníky reálií, byla to Karolínka, tehdy čerstvý, blahobytný a zdravý potomek dvou celebrit a k tomu opravdu nadaných lidí, Nadi Konvalinkové a Oldřicha Kaisera. A bylo to v době reálné naděje, že i já, snad, brzo… To už je dávno.)
Plyne z toho něco? Mé tělo zřejmě hlásá, že mezi ženami a muži je jakýsi podstatný rozdíl ve zpracování dat. Nikoli ve výkonu, ne, ach, ne! Když (zbolestněná prací, na niž už nestačím) spočinu večer ve vlídném objetí křesla, rituálně koukám na zarputile hrdinné komisařky. Nebo na ženský lední hokej. Ohromně jim to jde, a proč ne. Mně taky doma říkali „Správný chlap se vždycky uživí“ a mysleli tím mne. Byla jsem holčička poslušná a vždycky jsem se uživila!
„Tomuhle říkáš přemýšlení?“ kárá se stará žena. „To musíš jinak, z gruntu, je čas na coming out. Bude to zdravé! Pro tebe i pro svět, to už přece ví každý. Ven s tím, co jsi zač!“
Nuže, vyznávám, že jsem heterosexuální. Vždycky jsem měla ráda mužské, i teď mě naprosto zajímají a předpokládám, že to ještě chvilku vydrží. V tomto směru to mám snadné, nemusím propadat pochybám. Učívali jsme kdysi na DAMU, já a můj kamarád heterosexuál. Starší herci všech pohlaví si ještě vzpomenou, býval to jednosemestrový praktický kurz dabingu, rok co rok dvanáct – čtrnáct nových tváří, ambiciózních individualit, které ve tmě studia cvičíš v soustředěném zírání na plátno, takže je sám ani pořádně nezahlédneš. Po čtyřech intenzivních hodinách (dabing je docela dřina) jsme si, vyšťavení, mívali ve zvyku sednout s kamarádem na kafe a probírat dojmy z výuky. Brzy jsme zjistili, že se ideálně doplňujeme: on si pamatoval všechny herečky, jejich tváře, schopnosti i jména, já stěží rozpoznala tu nejasertivnější z nich, zato jsem si do detailu pamatovala všechny herce!
Tenhle test základní sexuální orientace pokládám za nezpochybnitelný. Není to otázka hlavy ani vůle. Ale co naplat, myslitel ze mne nebude.
Autor: Olga Walló
