Jsem dcerou toxické matky, což zanechalo zřejmé a neblahé stopy. Má to i své dobré stránky, občas to nutí k žertovným úvahám. Což je pro mozek zdravé, prý ještě lepší než ořechy.
O několik let blíže počátku našeho století by předchozím větám leckdo nerozuměl. Dnes mdle čpí banalitou, popisují běžnou, dobře pojmenovanou, na sítích zevrubně probíranou situaci, k níž se hlásí mnohé.
Slovník naší každodennosti (slovník médií) se obměňuje jen o málo méně svižně než slovník módy. Vlastně, móda, to už se neříká, kdo se stará o módu? Letošní trendy, což zní lépe, nabírají formu příkazů: Pět kousků, které vyřaďte ze šatníku, hlásají titulky. Nebo váš outfit nenávratně utrpí!
Takže ani look už se neříká a proklaté jsou především úzké černé kalhoty, tak šikovné a praktické, říká si dcera toxické matky. A cítí se provinile…tak provinile! Nejsem nějaká divná? říká si. Nejsem já padlá na hlavu?
Chyba, kterou už nedělejte, nabádá titulek. Oči přeskočí další zprávy, hoří další rafinerie, uprostřed hybridní války, přežijeme umělou inteligenci, masové čistky na dobytém území, dvacet šest let čtyřikrát týdně násilnil vlastní vnučku…
V hlavě mi zní hláška mé toxické matky, opakovávala ji jako mantru v těch dávných dobách, kdy se ještě neříkalo hláška ani mantra, ale leitmotiv. „Ty se máš tak dobře,“ říkávala moje matka, „ty ani nevíš, jak se máš dobře. A nezaslouženě! Nezaslouženě dobře!“
Výčitka sedne jako rána prutem, po níž naskočí standardní modré jelito. Mne ovšem nikdy nikdo nebil, „ne jako Maxima Gorkého třeba, toho řezal dědeček bičem každou sobotu do krve, pro jistotu a preventivně. A Gorkého to nezabilo, jinak by o tom nepsal! Kdežto ve válkách je lidí zabitých, kdo padne na místě, má ještě štěstí, kdo padne do zajetí, užije věcí, hanba o nich i mluvit, a kdo to přežije…“ Tady se má toxická maminka odmlčí a výmluvně povzdechne.
Narodili jsme se po velké válce a dlouho žijeme poklidně; už čtvrtá generace žádnou válku na svou kůži nezažila. A pořád lépe a lépe! Pohodlněji, s větším komfortem, rozmazlujte se, dejte se rozmazlit, nabádá nás negramotně hlas trhu. A slova ztrácejí včerejší smysl, být rozmazlený, rozmazlenec, to přece bývala hanba… Asi chce říci dejte se hýčkat, hýčkejte se, ten hlas trhu, ale už si na to slovo nevzpomene, je takové knižní, takové nepoužitelně předloňské.
"Máme, na co si vzpomeneme," řekla by moje toxická maminka, a taky fůry toho, nač bychom ani v nejdivočejším snu nepomysleli, kdyby na nás zdivočelé tvůrčí týmy neúkojně a bez ustání (24/7, jak se dnes úsporněji praví) nevymýšlely stále sofistikovanější gaps, skulinky na trhu. Ze všech stran na nás naléhavě pokřikuje přebarevný svět a pátrá, co bychom tak ještě potřebovali: pivní lázně, slaný karamel, čokoládu s chilli nebo wellnes pro vašeho pejska (pets´spa)?
Nikdo nás nenapomene, máme-li špatný vkus, naopak, našim zálibám je zálibně vycházeno vstříc, na těle zcela dobrovolně nosíme modře svítící komunikátory, abychom nebyli sami (sebou) ani na chvilinku, aby nám nic neušlo, mohli si všechno koupit a všechno se dozvědět a když nám někdo…hm…vadí, můžeme mu to (bez ubrousku, jak už se dávno neříká) pořádně nandat, ani nadávat už netřeba na vlastní hubu, nikdo přece nesvede stvořit tak řvavě supernaturalistické obrázky jako naše kamarádka AI, příkladem nám jde pan prezident Spojených států, který s její pomocí …hm… vrhá výkaly na hlavy voličů…to by se přece (slovem dávno zapomenutým) dalo nazvat šlaráfnland!
A přece, a přece nám na té obří světelné show nějak zvlášť dobře není. Taková tíseň neurčitá… Před pěti generacemi tomu říkal J. P. Sartre, bystrý synek z dobré rodiny, nausée, nevolnost. 50. - 60. léta minulého století vynalezla pojem odcizení a dnes vyjadřujeme totéž v bleděmodrém oblíbeným souslovím usilování o autenticitu. Křivka potřeby psychiatrů a psychologů stoupá, v rozhlase se každých patnáct minut ozývá Zelená vlna, trčíme v kolonách a sdělujeme si na dálku rady, kudy z nich. Nad hlavou nám dosud nelétají útočné drony. Někde sice létají – ale nad tím je lépe zavírat oči. Přeskakovat stále stručnější zprávy z bojišť. Po jistotu je nevnímat. Protože náš svět je i tak dost obtížný; jak v něm obstát? Co naděláme, že?
Bojíme se, samozřejmě. Bojíme se, že se z té přesvícené, přepálené zdivočelé show vzbudíme propocení a budeme řvát hrůzou jak vietnamští veteráni. To jim vděčíme za hojně diagnostikovaný, notoricky známý PTS, posttraumatický syndrom. Dávno už není výsadou skutečných bojovníků.
Autor: Olga Walló
