Stará žena jede na kole, den je skvostný, cyklostezka se svižně vrtí podle vody, tedy skoro po rovině, což stará žena ještě zvládne, hladina Labe se jemně vlní a šplíchá v mírném větru – do zad, kdy se to stane? – na černých pobřežních skalách trčí nedostupné trosky strážních hradů a k rozkvětu se chystá mařinka.
Ti vpředu na elektrokolech jsou kamarádi, počkají, dá se jet pomalu a na jazyku chutnat Faustovo pokušení Verweile doch, du bist so schön! (V – nyní už většinově nezbytném – překladu Otokara Fischera: Jenž jsi tak krásný, prodli jen!)
(Pro ty, kdo zapomněli, nebo by je nenapadlo, že by to třeba mohli vědět, míněn je okamžik a Goethe to myslel takhle: Mefisto dělá Faustovi, co mu na očích vidí, dělá zlaté svaté, aby z něho vymámil ten veršík! Aby Faust přiznal, že teď je to to ono, že je spokojený, má, co chtěl! Jenže když to přizná, Mefisto vyhraje a Faust přijde o duši. Takže to je těžké, je to – v jazyku, kterým tu už nikdo nemluví – s tím okamžikem halt vošajslich.
V daném slunném okamžiku v médiích bublá pohoršený pokřik odpůrců chystaného sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně a ke slovu se se zpožděním a nesměle dostávají i obránci. Stará žena poprvé zahlédla na Seznamu tvář Bernda Posselta s úpěnlivým výkřiky: Mluvčí sdružení se přece omluvil již dávno! Opakovaně! Za minulé postoje minulé generace, dodávám já. Bernd Posselt se narodil roku 1956,letos oslavil sedmdesátiny, takže už je to dědek. Poslední konfrontační – a v debatách nyní citovaná – sudetoněmecké deklarace je z roku 1979. Zatímco na české straně dosud pouhá zmínka o možné neďáblí povaze lidí, kteří byli tisíc let našimi krajany, spolehlivě prohrává volby.
Stará žena zvolna šlape májovou krajinou, která dostala v posledním století pořádně zabrat. Kraj se pomalu probírá z hnědouhelné noční můry, malebná náměstí měst jsou opravená, penziony čisté, kostely převelmi působivě svítí novými střechami do kraje. Postranní uličky a duše lidí na tom tak dobře nejsou. Přineslo to, co leckdo před osmdesáti léty vnímal jako spravedlivou odplatu (a taky příležitost), opravdu šlaráfnland? Slovník navrhuje za německý Schlaraffenland české „země mléka a medu“, schlaraf je ovšem česky ospalý, spinkavý. Pro mne to vždycky znamenalo zemi pokojnou a blaženě bezstarostnou. Což stojí za úvahu!
Škoda veliká, lidská, kulturní, praktická, že je ten překlad v naší – historicky vždy nejméně dvojjazyčné – vlasti dnes potřeba.
Musím se zasmát, když si vzpomenu, jak mě kdysi můj (zcela příčetný) otec nabádal: „Uč se francouzsky, uč se anglicky, německy se neuč, to ti přijde samo, ani nebudeš vědět, jak…“ Ale vůbec mi není k smíchu, když si vzpomenu, jak jsem tomu až do plnoleta úplně tupě věřila! I když jsem jistě věděla, že tu už dávno žádní Němci nejsou!
Protože jsme zkrátka těžkopádní, my lidé, a i fakta do očí bijící nám docházejí šnečí rychlostí. Zatímco svět kolem nás akceleruje, i ty návody na to, co je zdravé a nezdravé jíst, se proměňují hbitě až do komiky, my zůstáváme pozadu a jen kroutíme hlavou. Ovšem jíst se musí každý den, zastavit se a přemýšlet jen někdy. Zbrojit na minulou válku, bát se stínů na hřbitovech, když se dnes skutečné hrozby, absurdity, konflikty, alternativy a širokospektré možnosti vůbec lavinovitě valí virálem do reálu, znamená jediné: prošvihnout svou šanci. V tom okamžiku, který je tak krásný. Kdy si stará žena klidně myslí nahlas, co si dřív myslela potichu a vskrytu. Ejhle změny času!
Hu, lekne se stará žena. On ten čas běží, bude-li se takhle kochat příjemnostmi, prošvihne společně domluvený oběd. Co hůř, všichni ho prošvihnou, kamarádi na ni budou čekat a ani zlobit se moc nebudou, budou mít o ni starost! Tak už je stará a oni tak hodní! Začnou ji litovat a to by bylo špatně. To by byl fakticky pláč na nesprávném hrobě.
Staré ženě naskočí, co kdysi říkával – doufá, že dosud říká – jeden její milenec: Čumákem dopředu! A přece jen se opře do pedálů.
