Právě absolvovala Pedagogickou radu na jedné nejmenované škole s vysokoškolskou akreditací. Pedagogickou radou se zde rozumí bilanční záležitost na sklonku letního semestru, spojenou s opékáním prasátka. Sejde se pedagogický sbor a trošku si zaschůzuje, než se prasátko pořádně rozvoní, napřesrok jako loni, kdo nestojí o maso, dostane grilovaný hermelín s brusinkami. No, nekup to!
Letos však prasátku docela vážně hrozí, že se bude na rožni točit tak dlouho, až maso vyschne; opékači venku na trávníku už nadskakují nevolí, tak se ta schůze táhne!
S tématem přišla paní rektorka: Prosí nás a vyzývá, abychom šli do sebe a zamysleli se, abychom se vyvarovali…hledali/našli (řešení), ale hlavně si dali pozor! Citlivě, samozřejmě. Hlavně se jich nedotknout – v každém slova smyslu! „Prostě se změnila doba,“ říká paní rektorka, „a ty děti jsou jiné! Nesnášejí soudy, neunesou nejmenší kritiku, vyžadují chválu, bezpodmínečné nehodnotící přijetí… odborníci se shodnou, že jim mají být nastaveny limity! Obojí je náš úkol! Nemohu se však ubránit dojmu, že to jde jaksi proti sobě! Jsme staří, musíme se nad sebou zamyslit…Jaké s tím máte zkušenosti, kolegové?“
Oslovení kolegové si je tedy vyměňují. Slovníkem uhlazeným, decentním a resignovaným po řadě vyjadřují své rozpaky a bezmoc. Jsou věku velmi různého, nikoli však staří. Na stole leží k nahlédnutí štos vyplněných evaluací, tedy dotazníků, v nichž nám studenti sdělují, do jaké míry nás pro sebe pokládají za přínosné. Něco tu tak úplně nesedí.
Stará žena je z celého shromáždění s přehledem nejstarší, okolo ní šplíchá diskuse, možná už jí šplouchá na maják. Ta korektnost je úžasná, myslí si stará žena, nikoho už nenapadne to staré zkratkovité řešení. Ale to je přece dobře? To je projev respektu k živé bytosti, že! Ale není to náhodou i strach být autoritou? Strach z odpovědnosti? Strach z chyby?
Když stará žena nemá žádnou pořádnou zkušenost! Děti se fyzicky trestat nemají, už je na to i zákon. Jí se vskutku nikdo nikdy fyzicky nedotýkal, ani v dobrém, ani ve špatném. Výprask dostala jen jednou: Když ve třech letech pořád odmítala chodit na hrníček, mamince ruply nervy, vytáhla dítě z pod gauče, kde hledalo úkryt –
Vzpomínku na to má stará žena slastnou: stála někomu za to! A jistě, od těch dob zvládá chodit na velkou stranu zcela konvenčně. Ale to asi nebude vhodný příklad?
Sama fyzicky ztrestala dítě taky jen jednou. Vzala pětiletou holčičku i s její babičkou na kánojku, Babička na háčku způsobně držela pádlo, zato Kristýnka na potupném místě pro porcelán byla čilá! Akutně hrozil pád do chladných vod Teplé Vltavy, když – LUP! – už ji měla. Byl to čistý, nevědomý, ryze intuitivní lepanec, provázený řevem: „Jsme na lodi, já jsem kapitán a ty mě budeš poslouchat!“ Kristýnka jen zamžikala údivem a po zbytek cesty seděla jako pěna. Stará žena se lekla až pak. Do rytmu záběrů tedy ubožátku vyprávěla, jak to chodí na moři a jaké pravomoci má kapitán. Může oddávat, křtít i pohřbívat a strašlivě trestá provinilé námořníky. Takové protažení pod trupem lodi… devítiocasá kočka… a ta věčná mořská voda, která leptá rány… Dítě poslouchalo jako uhranuté. Z Lenory na Novou Pec je to túra na pět hodin. Ne, tohle řešení nelze doporučit.
Ženu ani květinou neuhodíš, bývala kdysi taková sladká maxima, jen ji do úst vložit Oldřichovi Novému. Ne že by se moc dodržovala. Sama dostala například facku od manžela, když zjistil, že vstoupila do Komunistické strany Československa. (Aby mohla být režisérkou dabingu. V depresivní víře, že se stejně k ničemu jinému nehodí.) Nebyla na to hrdá. To už spíš byla hrdá na svého manžela, že má – na rozdíl od ní – ještě nějakou páteř. Jenže byl z té facky celý špatný. „Nevíš, jak jsem se k tomu nutil, já jsem si říkal, že musím, že je to moje povinnost...“
Zapeklitá věc, takové opékané sele.
