…a jezero je z tyrkysu, ne, z malachitu, jezero je ze zeleného kamene, takové průsvitné kamení na sobě nosí ženy z Ladakhu, na čele, na rukou, na hlavě, na hrudi, velikou sváteční tíhu. A v Ladakhu jsou ještě vyšší hory…
Pokud se to staré ženě trochu plete v hlavě, omluvte ji. Právě se sem vysápala, je mokrá potem, proudí jí po zádech pod batohem a po čele pod kloboukem, visí jak kapička u nosu a stéká po vráskách jak slzy. K vodě, dolů k vodě, plesknout do ní a všechno bude dobré. Na protějším břehu bělostně svítí pláž…
Jenomže ouha, v Národních parcích se do jezer nesmí, každý to ví a nikdo tak nečiní. Ti nejsmělejší si zouvají boty a… ne, ani nohy si nenamočí. Nehodí se to, když je nás tolik. Jsme ukáznění a hlídáme se navzájem. Můžeme se přece fotografovat! Na obrázku bude ten bledý tyrkys, ten mléčný malachit beztoho krásnější než na živo! Mobil to umí sám a bez říkání, na živo ponuré černobílé dramatično Špicberků na snímcích konkuruje středomořskému azuru, to přece stará žena zjistila už dávno. A s údivem, na který se nezapomíná.
Pofukuje větřík, pot osychá a pachy se ředí, sežvýkej sendvič, ony tě ty vzpomínky přejdou. Koukej na Japonce, to jsou hrdinové, tak stateční, tak vlídní, tak nepřivyklí chůzi! Tam ještě frčí bělostná pleť a silná vůle, dámy jsou zahalené do náústků a leteckých brýlí, pod očima veliké kulaté náplasti (neb slunce dělá vrásky), pro oči objektivu šplhají mrštně jak plchové, pečlivě zkoušejí pózu i výraz, tvář vybalují až těsně před cvaknutím spouště. Jejich velké profesionální výkony v průhledných pouzdrech soustředěné veřejné samoty fascinují.
Vezmi si příklad z té kázně, velí si stará žena. Seber se, najdi si místo, kde nepolezeš nikomu do záběru. A nahlas nevykládej, co se ti dere na rty mezi těmi milými, úzkostmi stíhanými a syntetickými pachy prosycenými mladými lidmi: „Nebojte se, děťátka moje, že budete smrdět! Je správné, že nechcete obtěžovat bližní, ale víte, něco vám povím, s tím potem se to má tak: Čerstvý pot je průzračná kapalina bez zápachu. Zavánět začne až druhý den. V přírodě je dobré být nenápadný. (Správný lesák by prý nešel na posed s čerstvě umytými vlasy.) My jsme kdysi po túře lezli do potoka…hm, to se prý už nedělá. Leč ke každému zdejšímu apartmánu patří koupelna s teplou vodou (což dřív, víte, nebývalo), v tomhle horku se dá sprchovat i v šatech. Triko do rána uschne a neuschne-li, příjemně vám zítra uschne na těle, nebudete se aspoň tolik potit…“
Tohle je ovšem moudrost z roku cihla, z dob, kdy se do hor nosily ty kalhoty, co už jich nebude škoda. Ale já, jak koukám, už ani nekoukám na jezero, koukám na vás, moc vám to sluší. Jste jako obrázek, jeden jako druhý! Tak radši půjdeme, tlapy tlap, ať jsme zase dole.
Ale náhle – ne, tahle … stoupá tu žena v dlouhé rezavé sukni, sladěné s vlasy tón v tónu. Se zájmem zjišťuji, že stojím a větřím. A to, co cítím, mne zaplavuje. Tvůj parfém kouřový, tvá vůně Habanity, psal můj otec mé matce kdysi pradávno, kdy bývalo zvykem zvolit a držet se své volby. Podivuhodné je, že tu vůni poznám, vždyť ji znám vlastně jen z popisu, tu nepřítomnou, nezaměnitelnou, nenahraditelnou a nedosažitelnou vůni mé maminky! Vůni příběh a úkol. Za socialismu u nás k sehnání nebyla. Ani v Tuzexu, tam byl Chanel No 5 a Miss Dior, kdepak Molyneaux, maminka krčila nos a my – hurá, výjezdní doložka! – prohledávali Paříž. Ani tam to nebylo docela snadné, ta firma nebyla velká, nebyla v obchodních domech… Ale ta radost, nakonec! Vraceli jsme se s otcem jako vítězové, já si poprvé přivoněla a bylo jasné, že to je to ono, konečně vezeme správný dárek!
Maminka však otevřela útlý tmavomodrý flakónek – a odložila ikonickou značku Grety Garbo do zásuvky. Radost se nekonala, bylo to jako vždycky.
Jezero nám už zůstává za zády. Nepřipadá si v té záplavě lidství poněkud osamělé
