Staré ženě je veselo a hezky, mít nápad je vždycky pěkné. Je tak skvostný den, jasný a chvějivý, žhavý a vůbec to nevadí, prý poslední den léta…
Dnes naposled/ a pak už se to hvízdá
Byl to skvělý let/ a dlouhá zpáteční jízda
Stará žena si dnes připadá stará bezmála jako Homér; tomu také připadalo přirozenější vyprávět ve verších než v próze. Ne, prosím, berte si z ní příklad a neberte ji vážně! I když zrovna přemýšlí o skutečně vážných věcech: V lípě se kolíbá vánek, ořechové listí voní a zahrada končí nad cestou krátkým prudkým svážkem. (Méně vlídný pohled by ho třeba nazval zarostlou obecní skládkou.) Otvírá se odtud pohled…na železniční trať. Tedy, ne jenom, také na louku a krásně klenuté nebe, kde ráno vychází slunce a navečer měsíc. Vděčný výhled, nejlépe ho lze sledovat z paluby lodi… Vždyť stará žena se tolik toužila plavit, ale, hm, mořská nemoc je doopravdy hnusná, ty zoufalé strnule nehybné hodiny v podpalubí… no fuj. Na palubě to ještě jde, ale tam obvykle děsně fouká. Posedlá přáním uvidět moře, ano, to bývala stará žena za mlada. (Kdy resorty rodinných radovánek all inclusive nebývaly just must, prostě normou.) Bylo jí šestnáct, když je spatřila a porazilo ji. A to doslova, vidí to jako dnes, klečí v písku nízké duny a skrz naskrz ji prostupuje to nevýslovné a tak silné, že pro to ani čeština nemá jméno, anglicky awe (výstižné velmi, lze opsat jako posvátná bázeň). Čas vrátit nelze, pocit však v paměti trvá.
A teď ten nápad: Nejde Mohamed k hoře, hora se vypraví za ním, stačí pár sloupů a prken a z toho zarostlého svážku bude paluba lodi. Kde se bude krásně lehat, až už se nepůjde chodit. S výhledem! Ta železniční trať, která už beztak slouží jako hodiny, jako zvon na věži katedrály, se prostě občas změní v přístavní molo. Na takovou palubu ovšem patří Strandkorb, předmět dnes poněkud archaický, na plážích Baltu však dosud k vidění. Jak se mu česky říká, stará žena neví, doslovný překlad zní plážový koš. Je to bytelný, leč stavitelný předmět, někdy na kolečkách, častěji na lyžinách, vevnitř je polstrované (pruhované! – klasika) sedátko, lehce změnitelné v lehátko, vyklopitelný stoleček na kávu a Kuchen (koláč), v bocích kapsy na cokoliv chcete, na knížku, brýle, dalekohled, láhev proti mdlobám; to celé je zabudované do bytelné košatiny, lakované pleteniny z vrbového proutí, nepromokavé a neprofučné. Nastaveno proti slunci tě ohřeje i v zimě. Zaručuje báječné soukromí. Patří k němu též froté pléd, vhodný po návratu z ledového moře.
Vzhledově i užitím je takový Strandkorb dospělým příbuzným košatinek, proutěných kočárků, které bývaly v módě, když stará žena bývala batoletem. Bílé, hluboké, nízké, na malých kolečkách, maminka na ně žehrávala, že se musí k budoucí staré ženě sklánět až na chodník! Budoucí staré ženě bývalo maminky líto. Ještě si vzpomíná, jak si v kočárku přemílala, že smůla, ta móda, ale ona za to přece nemůže… Košatinky existovaly i ve zdrobnělé verzi pro panenky, hotový přepych, trošinku provinilá krása.
Ale teď, teď už jsme dál, veškerý ostych stranou, všechno je v hlavě, radost, nebo žal! Stará žena se zeptá AI, někde na internetu bude přece nějaký vyřazený Strandkorb ještě k mání! A vůbec nebude vadit, jestli nedorazí do nejbližší zásilkovny do čtyřiadvaceti hodin, stará žena se zas má na co těšit a ona se těší ráda. Delší lhůty je dokonce naléhavě třeba, předmět či událost potřebují čas, aby se obalily konotacemi (souvislostmi s významy a jejich výklady), aby se vláčně propojily s obrazy, chovanými v paměti. Stará žena si nikdy čas nedopřála, cválala vpřed a hbitě přeskakovala stránky i stupně schodů, všechno na první dobrou! A taky všechno špatně! Takže má věru nejvyšší čas propojit čas do oblouku, znovu si zvolna přečíst Buddenbrookovi (což bude stylové, k nim takový Strandkorb nezcizitelně patří) a s pobavením se v duchu vracet k onomu batoleti v košatince. Třeba se dnes bude cítit bezpečněji a lépe! Stará žena přiznává, že v Strandkörbech se kdysi moc neohřála, raději unikala na prázdnější a dobrodružnější FKK neboli nudapláže. Kdežto dnes…
Stará žena se zřejmě učí s potěšením vzpomínat i na nešťastné lásky, na ty, co bolely v bránici tak, až se nedalo dýchat. A vida, zajímavé, dnes už nebolí! Takže… Rozkvetlý keř se v odpoledním slunci shýbá pod tíhou posledních motýlů, všechno má svůj čas, přichází září a bude taky hezké.
