A má se, na mou duši, jako pánbůh ve Frankrajchu. To znamená (znamenávalo) náramně dobře. Nemá hlad ani strach, nemá nic na práci a může se jen divit. Schopnost údivu je základ filosofie, říkali filosofové, neboť údiv vyrazí špunt otázkám Co to je, tohleto? K čemu to je a proč je to tak? A když už začneš myslet… možná vymyslíš trakař. (Což říkala moje babička, dodává stará žena.)
Dosud si živě vzpomíná, jak nám, přidušeným, sametová revoluce rozrazila brány světa a sem, zrovna sem, kde je ona teď, chtěl náhle úplně každý. Na Kanáry! Důvod byl zřejmý a dvojí: Pohled do mapy a do peněženky. Kýžené Kanáry leží až u Afriky, fakt notný kus od Řípu, a dostane se tam tak snadno - plná penze a charterové lety! A teplo i v zimě! Ta všestranně úžasná mladá žena, tak sveřepě šikovná a pilná, tak vybraně nadaná, jak jen herečka může být, a čerstvě vdaná, milovaná, se tehdy třásla vzrušením: „Jedeme na Kanáry!“
Za čtrnáct dní se vrátila tichá, naštvaná a smutná. Bylo nám jí líto.
„Jaké to bylo?“
„Ále, tam strašně prší a fouká!“
A nám ten její manžel připadal tak sympatický… Stará žena se dodnes chválí, že tehdy spolkla, co měla na jazyku.
Staré ženě něco podobného nehrozí: je tu sama, krásně a bezpečně sama, je jen na ní, co bude. Stojí na dlouhé úzké asfaltce lemující široký a zcela vyschlý kanál, někde za zády má autobusové nádraží, vpravo zdejší dunu, pohyblivé místo přesouvavých písků, vlevo v ubíhavé dálce ruské kolo – významný orientační bod, ukázali jí ho hned při příletu, má si ho pamatovat, aby trefila domů – a přímo před sebou má zbrusu nový, zelenou dlažbou pojednaný most s postarší, notně zašlou bronzovou deskou. Kdo ji vyluští, dozví se, že tady, právě tady, tehdy přistál Kryštof Kolumbus na své první cestě… do Číny, samozřejmě. Nu ano, všechno je možné.
Za ruské kolo dík, první den stará žena bloudí a musí se ptát, všechno je placaté, ubíhá to do dálky, zavlažované palmy, apartmány v shlucích kolem bazénků na umělých trávnících … všechno jí to připadá tak stejné! I lidé…jaksi jednoho typu… nebo aspoň naladění. Ve dvojicích nebo v uzavřených skupinkách ve stavu veřejné samoty. Chovají se způsobně a svůj domov si nesou s sebou. Ty druhé (velmi stejné) pro jistotu nevidí, jaksi mimo ně proklouzávají s minimem očního kontaktu. Stará žena se dívá pátravě a připadá si nepatřičně. Máme všeho po krk, chceme si odpočinout, proto jsme tady. Mezi stoly pravidelně přecházejí místní zaměstnanci, sbírají talíře strojovými pohyby, nás, své strávníky, vnímají jaksi neosobně, jako přesouvající se materiál. Je v tom cosi jiného než jinde, říká si stará žena a hned se okřikne: „Nesmysl, normální prázdninový rezort!“
Ano, asi, snad, ale tak velikánský! Tak hladce a funkčně organizovaný, pravý zázrak logistiky. Účelný, úsporný stroj – a přesně na míru. Naše potřeby jsou tu vydestilovány metodou nejmenšího společného jmenovatele. My, co tu jsme, tu jsme, protože se nám to, co chceme všichni, to základní, v čem se nelišíme, dostává s množstevní slevou. Jsme jak slepice v drůbežárně, jako vojáci v lazaretu, jako ovce na racionálně vedené farmě. Máme tu pohodlí, čisto, nemusíme se o nic starat, prostorné a docela nápadité kotce navrhovali cynicky schopní architekti. A počítali to dobří ekonomové. Ovce chtějí jíst, spát, lehat na lehátkách, trošku plavat, trošku utrácet v obchodních centrech. Z každé ovce se nastříhá trochu vlny…
Kdo tohle všechno vymyslel, kdo za tím stojí? Ještě před půl stoletím tu nebylo nic, jen políčka rajčat v úzkých kaňonech mezi rozervanými hřbety tufových vyvřelin. Staré ženě se zdá, že z prvotního údivu jí jaksi sákne obdiv. Jakýpak div. Než vešla do půjčovny, už šla zase ven, jeden podpis a v ruce klíče. To autíčko je docela sympatické a… bože nebeský, krajina hned za posledním kulaťákem tak připomíná Island! Pokračování příště.
