Svět je (tady ještě) dnes krásný, stará žena sedí na sluníčku a čte. (Čtení, taková ta retročinnost, něco jako paličkování krajek.) Čte si Annu Kareninu. (To je román, tlustý, napsal ho Lev Tolstoj, parádní role pro krásnou ženskou, chudák, skočila pod vlak.)
„Kolikrát já to jen viděla na jevišti?“ říká si stará žena, „půltucetkrát?“ (Ach, Anna, ach, Vronskij, ach, ten úvodní bál, copak nám pan režisér předvede?) V paměti jí vystupují záběry z někdejších inscenací, nasvícené tak ostře – až možná mhouří oči do vláskových štěrbin jak kočka vedle ní! Tuctová ta představení nebyla nikdy, ambiciózní a divácky vděčná vždycky.
Anebo – (pozor, myšlenka!) přece jen byla tuctová?
Stará žena vzpomíná na dávné diskuse v divadelních klubech: Je Anna Karenina kladnou hrdinkou? Která šla za svou láskou, odhodila konvence a nedovedla bez nich žít? Nebo za to může Vronskij, příliš povrchní, příliš fešák, příliš slabý, příliš muž? Je Anna vinna, že opustila syna? Není náhodou největší chudák Karenin, oklamaný manžel?
(Sám román zajisté už četla – poprvé v patnácti – ale zdá se, že nějak moc spěchala, nedovedla se soustředit; hodně přeskakovala. (Zejména ve druhém díle: „Problémy zemědělství na Rusi mě zas tak neberou“, hlásala arogantně, ale trčelo v tom asi ještě něco trýznivě nepojmenovatelného, před čím utíkala, co vlastně nechtěla vědět: ten neodvratný rozpad vztahu…)
Teď už je ovšem moudřejší (má na čase) a nedá si utéct ani písmenko. Kočka se protahuje a stará žena (ve výtisku z roku 1956) nepomine ani doslov: „´Zavrhování soukromého pozemkového vlastnictví vedlo nikoli k soustředění boje proti skutečnému nepříteli… nýbrž k snivému, bezmocnému a rozplizlému vzdychání,´ napsal Lenin v nekrologu Tolstého roku 1910.“ (Autor doslovu za povinnou citací (tzv. pokloně u vrbiček) už pokračuje víceméně věcně, neoslní, ale neurazí; Zaplať bůh, že Leninovi stál Tolstoj za nekrolog, říkali si tehdy mnozí, jinak bychom o ten báječný příběh nevěrné krasavice zaručeně přišli! (Symptomatické svědectví doby, absurdní a urážlivé.)
Ona je to ale moc dobrá kniha, říká si s úžasem stará žena, lepší než Vojna a mír (ten obratně psaný tendenční historický seriál s miloučkými postavami, v němž se makabrózní sarkasmus střídá s bezvadnými žánrovými obrázky!) Tak dobrá, že není redukovatelná na kostýmovaný příběh, který z ní lze obratně vytáhnout. Nejen lze, ale je nutno, protože, jak říkají nejmoudřejší z herců v přísném zákulisí, divadlo je v jádru jednoduchá věc. Kočka přivírá víčka a nehodlá to rozporovat. (To se to té staré ženě chytří!)
Jenomže nemluví k věci! (Chodí pešek okolo, nedívej se na něho, kdo se na něj koukne, toho pešek bouchne.) Chce přece sdělit svůj zážitek z četby jedné knihy. Občas ji musí na chvilku odkládat a myslet (jak patrno) na všechno možné, protože zážitek z řádek je příliš mučivý. (Přívlastek se vynořil spontánně; co znamená? Totéž, co – dnes tak běžným obratem – autentický?) Autor je tak poctivý (krom toho, že sakra skvěle vládne perem), že ho lze nazvat samou kvintesencí autenticity! S veškerou vážností vyslovuje, co vidí v sobě a kolem sebe – a nevěří svým očím. Je empirik, popisuje střízlivě a ze scén ze společnosti se mu rodí brilantní groteska, v níž se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pohybují (a prohrávají) respektováníhodní muži, Vronskij a Karenin. A jeho dvojník Levin se svou schopností ryzího citového prožitku a úporného přemýšlení. A všichni tři končí v bezmoci, svět je skvostně sestavená křížovka… jejíž tajenka…
Ano, to je ten děs, říká si stará žena: unést existenciální poznatek, že svět je složitý, že nadto není jeden a variace se vyskytují v tajemně provázaných párech: mrazivá groteska společnosti a hřejivé záhady rodinného štěstí, svět mužský a svět ženský, muži dle autora myslí a jednají (ze všech sil, ale vymyslí trakař) a ženy prostě vědí, (aniž by rozuměly), jak je to správně. A bolí je to, což muže děsí…(Mimochodem, Tolstoj neměl příliš vysoké mínění o ženách, a to ani o své vlastní. Levinova románová, ideální Kitty je roztomilá, „instinktivní“ a přiměřeně omezená, Levin svou Kitty chrání jako koťátko.Tolstoj od té své žádal zřejmě všechno, včetně nemožného. Manželství, ač mělo po všech stránkách skvělé předpoklady, bylo hodně dramatické a nevydrželo.)
Skvělé babí léto, kočce je už na betonu horko a vyskočí si staré ženě na klín. Ty dvě se mají rády. Předpokladem lásky a důvěry není zřejmě rovnost ani stejnost…Fuj, to čtení je ale namáhavá disciplína! „Ale zábavná, ujišťuji tě,“ říká stará žena a jemně fouká své kočce do těch kouzelných bílých chloupků v černých ouškách.
