Ondřej Vaculík

Býval jsem dítě neduživé, nebo řekněme málo duživé. Každé ráno už při snídani mně bolelo bříško, chléb namazaný těžko mazatelným “taveným sýrem s vránou“ do mě vůbec nelezl, přestože sýr maminka nožem vyzdobila nějakou kresbičkou, nejčastěji tramvajovými kolejemi. Dělala, co mohla. K tomu nám hrálo dvoulampové, možná i třílampové bakelitové rádio optimistické budovatelské pochody, prokládané časovým oznámením a veselými písničkami přišlými ze Sovětského svazu; na slova jedné z nejčastějších si podnes pamatuji, přepíši je fonetiky: Solněčnyj krug, něbo vakrug, eto risunok maľčiki… často zněla také známá sovětská odrhovačka Kaťuša. To spolu s tím taveným sýrem působilo jako dusítko fyzické i duševní. Všechno bylo dané, přísné – i doma panovalo přísno -, a já se tak ocitl ve světě, jehož zjevná očekávání nejsem schopen naplnit, nemaje patřičné kuráže či schopností, dnes by se řeklo sebevědomí.

ta slova můžeme mít za poselství Pavla Švandy, spisovatele, esejisty a básníka, který patří mezi zakládající členy tak zvaných šestatřicátníků, tedy skupiny nezávislých a generačně spřízněných autorů narozených kolem roku 1936. Podle Pavla Švandy: „Šestatřicátníci nevytvořili nic, co by se podobalo ucelenému skupinovému programu. Nespojoval je žádný kolektivně vyznávaný estetický ideál, kromě úporného odmítání socialistického realismu.“ Patřili mezi ně Václav Havel, Jiří Kuběna, Viola Fischerová, Věra Linhartová, Alena Wagnerová, Josef Topol, Stanislav Macháček, Petr Wurm, Marie „Pika“ Langerová, Radim Kopecký, ale připojovali se k nim jak mladší tvůrci, tak i o něco starší jako Jan Zábrana. Zvláštní na tom je, že ačkoliv jim povětšině bylo kolem dvaceti let, téměř všichni pak uspěli jako spisovatelé, básníci, dramatici, publicisté.

Před komunálními volbami si všímám ve městech volebních hesel. Žasnu, jak často se „město konečně musí restartovat“ nebo se musí „probudit k životu“, protože až posud bylo všechno špatně nebo naprosto nedostatečné, a „teprve my to náležitě zvrátíme a napravíme“ a naše předchůdce zatratíme. A přitom, jak každý vidí, města, až na výjimky, se velice povznesla, a jejich představitelé, až na výjimky, dělali, co mohli, a vždy se snažili. A mnohé dokázali. Fakticky, objektivně tedy stačí navázat na ně a pokračovat, nic se nemusí po nich bourat. Hanobit v obcích minulé zastupitele je hloupá móda, kterou do společnosti zavlekl, a nakazil ji tím, hlavně Babiš.

České centrum Mezinárodního PEN klubu připomíná 90. výročí narození Václava Havla, jinak svého čestného předsedy.

Zasedla „koalice proti suchu“, vedená předsedou vlády Babišem, a usnesla se, že „vláda bude chránit přírodu a krajinu jako základní bohatství naší země“. To pamětníkům může poněkud připomínat někdejší různá usnesení Ústředního výboru KSČ, která také ničím nepohnula. U naší současné vlády navíc nejde o pouhou neschopnost, ale vůbec o její odpor k dané problematice. U Motoristů, kteří se zmocnili Ministerstva životního prostředí ČR, aby programově ochranu životního prostředí oslabili a klimatické vlivy bagatelizovali, nemůžeme očekávat, že prozřou a začnou popírat svůj program, že třeba přehodnotí grandiózní program betonování krajiny dálnicemi a místo toho budou vysazovat stromy. Těžko psa učit pastvě a těžko po Motoristech žádat, aby klimatology, což je exaktní vědní obor, přestali hanobit. Podle Motoristů nechť si příroda pomůže sama a člověk jako její součást nechť se tomu přizpůsobí, jak chce, nechceme nikoho omezovat. Motoristé tzv. úspornými opatřeními, tedy propouštěním odborníků na životní prostředí, svůj program ochromení životního prostředí - místo ochrany - naplňují.

Blížící se 21. srpen je příležitostí připomenout si rok 1968, naši okupaci vojsky Varšavské smlouvy. A v podstatě konec „obrodného procesu“, neboli pokusu o demokratizaci komunistického režimu. Ačkoli naši představitelé i po podpisu „moskevského protokolu“ o bratrské pomoci prohlašovali, že „akční program komunistické strany“ tím v zásadě není ohrožen, během následujících pár měsíců z něj kromě zřízení federativního uspořádání státu nezbylo nic. Již v dubnu 1969 Husák nahradil Dubčeka ve funkci 1. tajemníka ÚV KSČ, aby se v květnu 1971 mohl stát tajemníkem generálním a podle tak zvaného „poučení z krizového vývoje“ rozpoutat „normalizační program strany“, jehož vinou se komunisté u nás udrželi u absolutní moci ještě dalších dvacet let.

Mezi přívalem různých zpráv a informací jsou i takové, které si zasluhují více pozornosti: například zpráva přímo z Moskvy, kde se uvažuje o všeobecné mobilizaci, díky níž by ruská armáda mohla posilovat svou bojeschopnost na Ukrajině. Jde zhruba o padesát až šedesát tisíc vojáků měsíčně, rekrutů, kteří by ale spíše doplňovali, než zvyšovali současné stavy ruského frontového kontingentu na Ukrajině. Co z toho plyne, je natolik zdrcující, že člověka to nutí číst tuto zprávu znovu a znovu a ptát se – je to možné? To jsou ty ztráty na životech fakt tak vysoké? Je to vůbec pravda? Pokud ano, pak nám musí být líto i těch ruských kluků, které Putin posílá do jím rozpoutaného pekla.

Jako České centrum Mezinárodního PEN klubu stále častěji slýcháme výzvu, abychom zaujali stanovisko k současnému politickému dění . Ačkoliv PEN klub je organizací nadstranickou, apolitickou, neznamená to, že dokud není omezována svoboda spisovatelů a nedochází k jejich perzekuci, nebo není omezována svoboda slova, pak stále ještě žijeme v přijatelných, demokratických poměrech a naší starostí může být pouze to, abychom ve stále finančně skromnějších poměrech konali stále náročnější práci ve prospěch literatury, kultury. Tedy abychom se poměrům, které vytváří politika, dokázali přizpůsobit a zajistit si v nich svou existenci, pokud možno nezávislou na kulturní politice státu. Tím ovšem jako bychom tuto současnou legální politiku - protože vzešlou ze svobodných voleb a stranických programů- také i legitimizovali.

Zkamenělé jaro 1968 je publikace Jaroslava Mužíka, vysokoškolského pedagoga a autora řady odborných publikací. Narodil se v roce 1950, takže události tzv. „pražského jara 68“ prožíval již na prahu dospělého věku.

Stalo se tak 28. května 2026 v klubovně Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Na autorská čtení Slovenského jara český PEN klub pozval jedenáct slovenských spisovatelů a básníků – a všech jedenáct se také dostavilo! První byla 26. března Veronika Šikulová, která četla ze své knihy Tremolo ostinato, po ní následoval Martin M. Šimečka a jeho Výjimečný stav, a posledním tedy byl prozaik, básník, dramatik, scenárista a textař Silvester Lavrík. Narodil se v roce 1964 v Spišském Štiavniku (leží mezi Popradem a Spišskou Novou Vsí, má necelých 2.800 obyvatel), vystudoval jak Univerzitu P. J. Šafárika v Prešově, tak později divadelní režii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Několik let byl režisérem Slovenského rozhlasu v Bratislavě, napsal jedenáct dramat a dvanáct próz, titulem Allegro Barbaro debutoval v roce 2002.

Slovenský básník, prozaik, překladatel z němčiny a publicista Marián Hatala přednesl 14. 5. 2026 v klubovně českého PEN klubu několik svých básní, ale zejména četl své fejetony. Jak sám říká, těžiště vlastní tvorby přesouvá k próze. Dosvědčují to jeho knihy Ja, Dorian G., Sviatočne obačajné dni a nejčerstvější sbírka fejetonů Zberateľ okamihov.

A chtělo by se říci „jeden lepší než druhý“. Tím prvním byl spisovatel a prozaik Lukáš Cabala, který četl v klubovně PEN klubu 28. 4. 2026. Byl tak sedmým autorem v pořadí jedenácti slovenských spisovatelů, kteří přijali pozvání na literární festival Slovenské jaro. Cabala, narozený v roce 1986, je považovaný za „představitele magického realismu“, místopisně se soustřeďuje zejména na Trenčín, kde také v městské části Opatová žije a provozuje internetový antikvariát „Čierne na bielom“, který založil v roce 2011 spolu s rodiči; a podnes mu skýtá i obživu.

Dalším účinkujícím autorem v literárním festivalu Slovenské jaro, který pořádá České centrum Mezinárodního PEN klubu, byla básnířka a spisovatelka Dominika Moravčíková, která 16. 4. 2026 v klubovně Českého PEN klubu v Praze uváděla svou sbírku osmi povídek Dom pre jeleňa. Příběhy povídek se odehrávají v různých typech odloučeného osídlení - v horské osadě či na samotě, na salaši nebo i v samotném „domě pre jeleňa“. Důsledkem civilizační odloučenosti lidí je jejich splynutí s přírodou a se zvířaty, která nejen vstupují do příběhů jako skutečná, ale působí na lidi i v pověrách a v tajemných příbězích, kdy například není tak jisté, do jaké míry člověk je vlkem, a případně naopak. Různé nadpřirozené síly mají vliv na jejich konání a životy. Tuto jistou baladičnost si Moravčíková nevymýšlí, spíš ji zaznamenává z reálného prostředí a vkomponovává do svých příběhů. Výstižně, sevřeně, s velikým smyslem pro povahy jednajících postav a jejich duše.

Prof. PhDr. Mária Bátorová, Dr.Sc., jak již napovídají její tituly, je především literární vědkyní, germanistkou, slavistkou, ale také prozaičkou, básnířkou, esejistkou a publicistkou. V jejím rozsáhlém teoretickém díle patří k tomu nejpodstatnějšímu souborná studie o Josefu Cígerovi Hronském Slovenská literární moderna ve spektru světové moderny. (O Hronském jsme se neučili kvůli jeho působení v Hlinkově slovenské lidové straně a při vzniku válečného Slovenského státu. Byl to ale významný spisovatel, malíř, redaktor, nakladatel, autor literatury pro mládež. Po roce 1945 emigroval, žil v Argentině, v Lujánu.)

„V českém umění těžko najít básníka, jehož fantazijní svět je tak bohatý, jako je básnický svět Miroslava Huptycha. Pohybuje se mezi reálnými zážitky, o nichž více vypovídá jeho první básnická kniha, v níž lze zaznamenat prévértovské rysy poezie všedního dne, až po sbírku Taroky a trakaře, kde se více uplatňují básníkovy sny. Už od počátků nelze přehlédnout básníkův úchvat přírodou. Ve sbírce Linka důvěry čteme verše, jež vyjadřují cestu básníka od pocitu k poznání a odtud k obrazu: Z pouhého vanutí děr v paměti / vytvaruji si skřivánka / pro pamětníky.“ - Slova z laudatia Vladimíra Karfíka, literárního vědce a předsedy poroty pro Cenu Josefa Čapka.