Spisovatelka Věra Nosková, autorka rozsáhlého a úspěšného literárního díla – z nějž čtenářsky nejproslulejší je trilogie Bereme, co je, Obsazeno a Víme svý – uvedla 30. října 2025 v klubovně Českého centra Mezinárodního PEN klubu (v Praze 1 v Kolowratském paláci) svou novou knížku Jak napsat knihu. Tento titul vzbudil značnou pozornost zejména mladých lidí už na letošním Světě knihy, kdy stan naší PENklubovny se zaplnil zejména těmi, kdo sami knihu psát chtějí, nebo o tom uvažují. To je dobrá zpráva o tom, že literatura je živá a má budoucnost, protože kdo píše, čte. A kdo píše a nečte, zpravidla nic nenapíše, i když píše jako divý. I o tom v knize Jak napsat knihu něco je.
Není to příručka, ale literárně pojatý příběh vzniku knihy s uvedením životních osudů slavných spisovatelů v souvislosti s jejich psaním, včetně citátů z jejich díla. Například Stephen King: „Knihy jsou jedinečné přenosné kouzlo. Psaní je pročištěné myšlení.“ V první kapitole Jak začít se dočítáme: „První věta, věty by měly vzbuzovat zvědavost, chuť číst dál.“
Říká se, že už podle první věty se pozná dobrá kniha. Náš učitel češtiny Bohuslav Hoffmann nám to dokládal na Rozmarném létu Vladislava Vančury: „Mnozí odvážlivci, když se ocitli na počátku velikolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává mírným.“ Nebo Ludvík Vaculík, Morčata: „V Praze žije přes milión lidí, které bych tu nechtěl vyjmenovávat.“ Ovšem důležitá je i poslední věta; v Rozmarném létu: „Jak je krásné býti kadeřavým.“ Morčata: „Ale nikdy nepřišel a už nikdy se o něm nedověděli.“
Věra Nosková v kapitole Fyzické, psychické a další podmínky: „Leckdo si myslí, že samotné psaní vyžaduje silné zaujetí až vášeň.“ A uvádí Raye Bradburyho: „Píšete-li bez nadšení, bez požitku, bez lásky, bez humoru, jste jen poloviční spisovatelé.“ Na druhé straně Nosková ale klade otázku: „Byl nadšený a vzrušený Solženicyn, když psal o otřesných gulazích v Sovětském svazu? Byl nadšený Dostojevský, když psal Zločin a trest nebo román Běsi? Jsou temná témata, u nichž namísto radostného vzrušení zažívá autor soucit se svými hrdiny, musí myslet na jejich utrpení, může být při tom smutný až depresivní.“
Název poslední kapitoly mluví za vše: „Psaní beletrie je říší svobody“. Snad se v tom skrývá i odpověď, proč v dobách nesvobody potřeba psát beletrii, která však nesmí vyjít, nezaniká, ale naopak sílí.
V posledních letech se prosazují spíše spisovatelky než spisovatelé. Což podle mého je dáno také tím, že ženy, ačkoliv mívají méně času než muži, více čtou. Myslím, že to je i zkušenost většiny veřejných knihoven.
Podle mého útlá knížka Jak napsat knihu může být užitečnější než leckterá „akademie tvůrčího psaní“, která od svých studentů více vysaje peněz, než je naučí. O jednom smutném příběhu „tvůrčího psaní“ se dočteme v kapitole Slavný začátek, trapný konec.
Sám vždy, když něco píšu, si připomenu slova Ludvíka Vaculíka: „Normální člověk nepíše.“ Jaké štěstí, že bylo, je a bude tolik nenormálních tvůrčích lidí!
Od narození Josefa Václava Sládka uplynulo 180 let (27. 10. 1845 – 28. 6. 1912). Sládek patří k našim nejpozoruhodnějším tvůrcům jako spisovatel, novinář, básník, překladatel (zejména třiatřiceti Shakespearových dramat!) a fotograf. Muzeum J. V. Sládka ve Zbirohu připomíná jeho výročí bohatým programem, například 27. října 2025 profesor Martin Hilský, skakespearolog a překladatel kompletního Shakespeara, pronesl ve Zbirohu přednášku: J. V. Sládek a český Shakespeare.
14. listopadu 2025 od 18 hodin se ve Sládkově muzeu můžeme zaposlouchat do jeho veršů v podání herce Jiřího Štrébla za hudebního doprovodu perkusisty a hudebního experimentátora Jaroslava Kořána. Pořad Nač tepeš, písni připravilo ve spolupráci s Muzeem J. V. Sládka České centrum Mezinárodního PEN klubu.
Autor: Ondřej Vaculík
