Ondřej Vaculík: Verne a věda v literatuře

Já si však vzpomněl už na Julesa Verna (1828 – 1905). Otevírám Tajuplný ostrov z roku 1875. Pokládám ho za nejlepší ze všech verneovek, kterých je celkem dvaašedesát. A čtu:

„Stoupáme?“ „Ne! Naopak! Klesáme!“ Tato čtyři slova považuji za až kultovní hlášku. Zvláště když následuje: „Je to ještě horší, pane Smithi! Padáme!“

V literatuře nejspíš ani není dramatičtějšího úvodu a tragičtější situace tak úsporně vystižené. A přesto, jak víme, trosečníci tohoto balónového letu nejenže pád přežili, ale dokázali si v nuzných podmínkách na neobydleném ostrově založit obstojnou existenci, v níž posléze neživořili, ale docela si i žili. Ba i výtah si sestrojili a po večerech vedli dosti učené řeči.

Teprve při tomto čtení, po více než padesáti letech, zjišťuji, jak je kniha nenápadně didaktická, a vlastně pořád aktuální: Tím, jak příkladně pět ztroskotanců spolu vycházelo, pět mužů nestejného společenského postavení a vzdělání včetně Naba, černocha, jehož rodiče ještě byli otroky. Nab býval sluhou Cyruse Smitha, majora severoamerické armády, inženýra a vědce, a „byl mu na smrt oddán“.

Všech pět postav si Verne nejprve stvořil zřejmě podle v té době známých osobností, vytvořil jim už životopis: Smith se účastnil všech bitev za války Severu proti jihu. „Začal jako dobrovolník z Illionis pod generálem Grantem, bojoval u Paducahu, u Belmontu“ atd. Je to jiná metoda, než měli Smoljak se Svěrákem, jejich Cimrman neustále vznikal, košatěl a doplňoval se, Verne měl všechny postavy přesně definované už před vstupem na scénu. Nadal je zkušenostmi, vzděláním, schopnostmi i povahami, a takto hotovi už letěli nad Tichým oceánem ve smršti dne 23. března 1865 ve čtyři hodiny odpoledne. Ani tu smršť si Verne nejspíš nevymyslel, když píše: „Nikdo jistě nezapomněl na strašlivý cyklón severozápadního směru, který se rozpoutal onoho roku v době jarní rovnodennosti. Tlakoměr při něm klesl na sedm set deset milimetrů a smršť trvala bez přerušení od 18. do 26. března.“ Nevěřím, že by žádný takový cyklón nebyl.

Pro mě byl Cyrus, jak jsem ho i četl, nikoli „sajres“, až příliš chrabrým. Chtěl jsem být Gedeonem Spilettem „z rodu oněch anglických a amerických novinářů, kteří se nikdy nevzdávají možnosti získat zprávu a alespoň ve stručném výtahu ji uveřejnit ve svém časopise. Byl v první řadě každé bitvy s revolverem v jedné a se zápisníkem v druhé ruce. Puška mu nikdy neroztřásla pero. Nikdy neobtěžoval telegrafní dráty něčím bezvýznamným jako ti, kteří hovoří, i když nemají co říci.“ Spilett psal pro New York Herald, já píši pro tento elektronický list a držím se stejných zásad jako Gedeon, čímž se mi splnil dětský sen.

Pro dětského čtenáře je zejména příkladné, jak těchto pět trosečníků svým důvtipem, odvahou a pracovitostí překonalo všechny obtíže, dneska by se řeklo kritické a nouzové stavy a situace. Kdo četl Tajuplný ostrov, je náležitě posílen a v životě překoná všechno. Nad ničím se nepohoršuje a neskuhrá, a nad nikým se ani nepovyšuje. Kdo Tajuplný ostrov nečetl, ať si ho přečte, a hned bude o něco lépe.

Asi v půli knihy trosečníci rozvíjejí úvahu, co se stane, až budou vyčerpána všechna uhelná ložiska. „Dovedete si to představit, pane Smithi,“ ptá se Pencroff. „Trochu, příteli.“ „Čím tedy budou topit, nebude-li uhlí?“ „Vodou,“ odpověděl Cyrus Smith. „Vodou?“ zvolal Pencroff. „Ano, vodou, ovšem rozloženou v její prvky.“ Napsal Verne před 150 lety!

Autor: Ondřej Vaculík