.jpg)
Pochopitelně ani udílení Nobelovy ceny nemůže být v každém ohledu spravedlivé. Někdy je ovšem nespravedlivější to, když ji někdo nedostane, kdo by ji dostat měl, než sama okolnost, že ji dostal někdo jiný, kdo na ni nominován byl rovněž. Pokud jde o Nobelovu cenu za literaturu, v historii to byl případ Karla Čapka, jenž nominován byl několikrát, ale zhatilo to možná temno, do nějž se v druhé polovině třicátých let Evropa propadala.
V novější historii je to patrně případ spisovatele Milana Kundery, na nějž padlo podezření – nikdy neprokázané! – z udavačství v době, kdy byl ještě přesvědčeným komunistou. Přímým svědkem toho, že Kundera nebyl tím, kdo udal, byl literární vědec a historik Zdeněk Pešat, který v té době sdílel s Kunderou ubytování. Pešat bohužel zemřel již před patnácti lety. Nespravedlivě někoho obvinit jde snadno, úplně ho očisti už nelze nikdy.
Jiným příkladem, jejž ovlivnila politika - pro nás ale pozitivně! - bylo udělení Nobelovy ceny za literaturu básníku a spisovateli Jaroslavu Seifertovi v roce 1984. Jistě i tehdy na tuto cenu byli nominováni spisovatelé a básníci světově proslulejší, než byl Jaroslav Seifert, ale právě jeho jménem se podařilo prolomit uzavřený svět u nás zakázaných a umlčovaných spisovatelů, které komunistická moc držela v klatbě jako škůdce socialismu. Ony totalitní poměry se tehdy ale podařilo prolomit totálně – nejvyšším možným světovým oceněním! A to díky Seifertovi, jenž k tomu byl nejpovolanější. Nejen svým dílem, ale i svou osobností, jak výstižně znělo ve zdůvodnění Ceny: „Za poezii, která svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz lidské nezdolnosti a mnohotvárnosti.“ Ona „lidská nezdolnost“ přímo souvisí se Seifertovou občanskou statečností, kdy vícekrát v životě projevil svůj vzdor: Nejprve v roce 1929 proti bolševizaci KSČ a jejímu ovlivňování stalinskou Kominternou, za což byl vyloučen nejen ze strany, ale také z Devětsilu, v roce 1938 veřejně odsoudil moskevské procesy, v roce 1949 odmítl vstoupit do Svazu československých spisovatelů, v roce 1968 protestoval proti naší okupaci, za což byl pak umlčován. V roce 1977 patřil k prvním signatářům Charty 77 a tak dále. Jeho básnická sbírka Morový sloup se opisovala jako samizdat, stejně jako vzpomínková próza Všecky krásy světa, která nakonec přec jen vyšla v Československém spisovateli v roce 1982, ale v cenzurované podobě. Seiferta se nikdy nepodařilo úplně umlčet, což zvyšovalo zájem o jeho dílo. Seifertova Nobelova cena byla zároveň uznáním či symbolem úspěšného vzdoru zakazovaných literátů proti panujícím politickým poměrům nejen u nás, ale i v celém východním, komunistickém bloku. Pro náš disent to byla neobyčejná vzpruha a posila, prozíravější už tehdy v tom viděli předzvěst pádu komunistického režimu, k čemuž došlo o pět let později, ale už bez Seiferta, ten zemřel v roce 1986.
Mohlo by se zdát, že různým politickým tlakům podléhá Nobelova cena za literaturu - nebo za mír! Tuto Nobelovu cenu politické prostředí přímo evokuje. (Připomeňme si Nobelovu cenu Jásira Arafata. Ten nejprve usiloval ve Fatahu o odstranění Izraele a jeho nahrazení palestinským státem, aby o třicet let později naopak vedl otevřený dialog s Izraelci - a výsledek?) Nobelova cena za mír může být i historickým omylem, na což se přicházívá až později.
Proto jsem si myslel, že exaktní vědy politickým tlakům nepodléhají, věda má pravidla a sama své objevy podrobuje kritickým analýzám a zkoumáním, ba někdy až kruté oponentuře. Nicméně i přesto prý může být někdo „tlačen“ a jiný - a zasloužilejší - vědec „odstrkován“. Jak a proč se tak děje, se kromě jiného můžeme dozvědět na „přednáškovém a diskusním odpoledni“, pořádaném Učenou společností ČR společně s Českým centrem Mezinárodního PEN klubu dne 16. prosince 2025 od 13.30 hod. v Akademii věd v Praze, Národní třída 5, Praha 1 (sál číslo 225). Program má název „Známí i méně známí: nositelky a nositelé Nobelovy ceny v českých zemích.“ Poutavě zní už název přednášky Libora Grubhofera z Učené společnosti ČR: České „ztráty a nálezy“ v Nobelových cenách. V druhé části programu vystoupí kromě jiných Pavel Janáček z Ústavu pro českou literaturu AV, a promluví na téma: „První neúspěšné návrhy na Nobelovu cenu pro české spisovatele.“
Sám nevím: Byl jím už Alois Jirásek, náš první člen Mezinárodního PEN klubu? – Problematika Nobelovy ceny u nás ožívá zpravidla tehdy, když se jí někomu z našinců nedostane (například ten Kundera), o kom si myslíme, že by si ji zasloužil. Jaroslav Seifert byl výjimkou.
16. 12. 2025 od 13.30 hod. (Akademie věd ČR, Národní třída 5, Praha 1., sál č. 225) Učená společnost ČR a České centrum Mezinárodního PEN klubu vítají všechny zájemce o historii a problematiku v udílení Nobelovy ceny.
