Ondřej Vaculík: Oč nám jde

Blížící se 21. srpen je příležitostí připomenout si rok 1968, naši okupaci vojsky Varšavské smlouvy. A v podstatě konec „obrodného procesu“, neboli pokusu o demokratizaci komunistického režimu. Ačkoli naši představitelé i po podpisu „moskevského protokolu“ o bratrské pomoci prohlašovali, že „akční program komunistické strany“ tím v zásadě není ohrožen, během následujících pár měsíců z něj kromě zřízení federativního uspořádání státu nezbylo nic. Již v dubnu 1969 Husák nahradil Dubčeka ve funkci 1. tajemníka ÚV KSČ, aby se v květnu 1971 mohl stát tajemníkem generálním a podle tak zvaného „poučení z krizového vývoje“ rozpoutat „normalizační program strany“, jehož vinou se komunisté u nás udrželi u absolutní moci ještě dalších dvacet let.

Tehdejší „poučení z krizového vývoje“ je pro nás aktuální i dnes vzhledem k našemu současnému poučení z krizového vývoje.

Kromě výměny pokrokových představitelů sátu za spolehlivé a Moskvě věrné soudruhy byly první na řadě tisk a sdělovací prostředky, protože ty měly na společnost zásadní vliv (sociální sítě nebyly). Jejich publicisté, redaktoři a reportéři, kteří naši okupaci nehodlali zaměnit za bratrskou pomoc, byli prohlášeni za kontrarevolucionáře, nebo za pravicové oportunisty a vylučováni z účasti na veřejném dění a hanobeni.

Ono to nyní připomnělo, například jak ministerstvo zahraničí nepustilo Zdislavu Pokornou, novinářku Deníku N, na tiskovou konferenci o budoucnosti Českých center. Ministr Macinka novinářce napsal, že „tisková konference pro alternativní média a konspirační blogy bude v náhradním termínu“, což je pochopitelně lež, nebude. A co je to za arogantní segregaci? Podobnost tkví v tom, že co tehdy byli pro normalizační režim „kontrarevolucionáři“, nyní jsou pro současný režim „aktivisté“. Těmi, stejně jako tehdy, lze označit všechny, jichž se političtí představitelé obávají jako svých kritiků. (Putin užívá termínu „extremisté“.)

Tehdy také znovu obnovený cenzurní dohled nad televizí i rozhlasem, aby je ÚV KSČ „mělo pod kontrolou“, nám může připomínat současnou snahu převést média veřejné služby z režimu koncesionářských poplatků pod státní rozpočet, aby je vláda „měla pod kontrolou“.

I tehdy soudruzi o „cenzurní m dohledu“ mluvili jenom o jako takovém dohledu, kdy se vlastně nic nezmění – a změnilo se všechno! Podobně mluví o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu i ministr kultury Oto Klempíř. Lež, doprovázená arogancí, se stává údernou politickou silou. Demokraté začali být pokládáni za škůdce režimu; dneska je pro naši vládu vrcholným představitelem škůdců společnosti - námi demokraticky zvolený prezident!

Každý k autokracii směřující režim je vždy nejostražitější vůči kulturnímu prostředí. Tehdy Gustav Husák požadoval po kultuře, aby umění opět „sloužilo socialistickému člověku, pracujícímu lidu a zbavilo se všech pomýlených reverzních tendencí, které zamořují naši společnost“. (Husák jako vzdělanec docela rád užíval cizích slov, i ona „normalizace“ je z jeho slovníku.)

A nyní ministr Klempíř předkládá jakousi narychlo formulovanou „novou státní kulturní politiku“, v níž je, že kultura „má sloužit lidem, mít skutečný význam a být úspěšná podle toho, kolik lidí osloví…“ Pouze společensky užitečná tvorba je pak hodna státní podpory.

Lenka Havlíková, předsedkyně Asociace nezávislých divadel a ředitelka Divadla X 10, v rozhovoru s novinářkou Marií Bastlovou k tomu výstižně řekla, že „kultura nemá nikomu sloužit, protože jejím základem je svoboda, otevřenost, rozmanitost; kultura je způsob, jakým společnost přemýšlí sama o sobě, jak reflektuje dění a jak živě pracuje s novými tématy i s tradicemi“. Umění je autonomní součást společnosti.

Lenka Havlíková také připomněla, že dokument o nové „státní kulturní politice“, který prošel veškerým připomínkovým řízením, vláda asi před půl rokem přijala, a nechápe, proč vznikl tento nový.

Jakési „poučení z krizového vývoje“, podle nějž vláda bude o podpoře kultury rozhodovat, přestože má na to nezávislé grantové komise. Jde opět o snahu vylučovat z veřejného dění „pravicové oportunisty“, totiž „kulturní aktivisty“. Zakázat je sice nelze, ale vyhladovět ano.

Dalšími nepřáteli státu tehdy byli ekologové, kteří upozorňovali na nedozírné škody na životním prostředí. I proti nim Husák hřímal jako proti škůdcům našeho hospodářského rozvoje a zájmům pracujícího lidu. (Petr Macinka, když chvíli byl i ministrem životního prostředí, prohlásil: Mým příchodem na ministerstvo skončila klimatická krize.)

Podobnosti jsou zejména v oblastech kulturní politiky, ochrany životního prostředí a ekologie; nově je to sociální práce, mezinárodní politika a diplomacie – s citelným příklonem k Moskvě, jako i tenkrát po naší okupaci.

V podání současné vlády jde o jakési pragmatické rozežírání hodnotových vymožeností, výdobytků a výtvorů společnosti.

Osvědčená metoda, kterou každá autokratická vláda upevňuje svou moc, je šíření lží a zástupných témat. Husák v době, kdy probíhaly „stranické prověrky“ a tisíce lidí přišly o práci kvůli svému postoji, že „okupace je okupace a nikoli bratrská pomoc“, mluvil o tom, jak soudruzi v Mladé Boleslavi vyrobili o tisíc škodovek více, také horníci a zemědělci zvýšili své úsilí, takže všichni spějeme ke šťastné budoucnosti.

Pro Babiše je zástupným tématem zvyšování důchodů. Řečeno s podsázkou, zda se jim přidá sto dvacet pět korun, nebo i dvě stě padesát, a případně jaký koeficient nasadit na jejich valorizaci a jestli to bude už příští rok.

Jako by se spoléhalo na to, že mladší o těchto podobnostech – a jejích důsledcích – nic nevědí, a my důchodci již jsme tak senilní, že nám jde - a možná i značné části společnosti - jenom o osobní prospěch jako současné vládě.

Patřím k těm důchodcům, jimž jde o to, abys, vládo, co nejdříve přestala škodit a šla od toho.