Ondřej Vaculík: Zkamenělé jaro 1968

Už jako student měl to štěstí, že v prosinci 1968 mohl vést rozhovor s plukovníkem Jiřím Řehákem, tehdejším náčelníkem katedry teorie řízení Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda v Praze. Ten na autorovu otázku: Jak to, že nás ruská vojska (tedy armády Varšavské smlouvy, pozn. O. V.)obsadila tak snadno? Co se vlastně stalo?, odpovídá: „Stalo se to, co bylo strategicky nevyhnutelné, když jsme byli vojensky nepřipraveni a politicky rozděleni. Sovětské velení bylo dokonale informováno, armády věděly, kde máme slabiny, znaly naše jednotky, měly mapy, rádiové frekvence, i kontakty uvnitř. Přiletěly, přijely, a během pár hodin měly obsazené klíčové body naší obrany. My jsme nebyli ani tak poraženi, jako spíš paralyzováni.“ – Dodejme, že tehdy v naší republice působily ne stovky, ale možná tisíce sovětských poradců, agentů, zpravodajců, mediálních dohlížitelů apod. Plukovník Řehák také vylučuje možnost bránit se s tím, že“ vojensky bychom vydrželi maximálně týden“.

Právě kapitola Rozhovory s významnými osobnostmi o tematice pražského jara 1968 je asi nejzajímavější. Mužík v roce 1992 vede rozhovor s Ottou Šikem, který byl tehdy hlavním aktérem reformního procesu v hospodářské oblasti. Otázka: V době pražského jara už jste věděl, že jediným řešením je návrat k tržní ekonomice? - Odpověď: „Věděl jsem to. Jenže jsme žili v systému, kde se některá slova nemohla vyslovit, tak jsem mluvil o demokratickém socialismu, o reformách, o participaci, ale uvnitř jsem věděl, že bez trhu, bez odpovědnosti, bez podnikání to nepůjde. To není třetí cesta. To je – pokud ro řeknu úplně otevřeně – kapitalismus, ale s lidským rozměrem. Kapitalismus, který není divoký, který má pravidla, který nenechá lidi padnout na dno.“ - Čtvrtstoletí od rozhovoru nás může znepokojovat otázka, jaký my teď ten kapitalismus vlastně máme?

Další osobností, s níž Mužík vedl rozhovor, byl Josef Toman, vedoucí ekonomického oddělení ÚV KSČ a ředitel Ústavu národohospodářského plánování, který i přes různé vyhazovy a další příkoří ze strany komunistické moci zůstal přesvědčeným komunistou. Vzhledem k tomu překvapivě říká: „Strana byla připravena umožnit v následujícím roce 1969 svobodné volby a v případě prohry předat moc vítězné politické síle.“ – Podle mého to byl toliko Tomanův názor, protože komunistická strana by ztrátu své vedoucí úlohy nikdy nepřipustila. Naopak silou sovětského politbyra neustále usilovala o větší internacionální angažmá. Ztráta vedoucí úlohy by byla zradou její ideologie „diktatury proletariátu“.

V té době sílí vliv Klubu angažovaných nestraníků (KAN), Sdružení politických vězňů K 231 (paragraf krutých politických trestů, pozn. O. V.), znovuzakládali svou stranu sociální demokraté, velkou autoritou byl v exilu žijící Vladimír Krajina, hrdina našeho vnitřního odboje a dřívější představitel národně socialistické strany. Od prezidentovy amnestie většiny politických vězňů v roce 1960 uběhlo jenom několik let, politické procesy padesátých let byly v živé paměti, stejně jako podvody komunisté moci při měnové reformě v roce 1953, násilné kolektivizaci v zemědělství, zákazu živností, zřízení pomocných technických praporů a trestaneckých táborů na dobývání uranové rudy. To vše bylo v živé paměti i ve zkušenostech postižených. Právě proto pokrokovější komunisté se zachraňovali svou obrodou, ideou „socialismu s lidskou tváří“. Otázka je, jestli by i přes velkou popularitu Dubčeka, Svobody i Smrkovského tak zachránili svou vedoucí úlohu ve svobodných volbách, podle mého ne. Komunisty u moci zachránily sovětské tanky. Kdyby nepřijely už v srpnu 68, možná by je o rok později pozval sám Dubček s tím, že živelností samotného obrodného procesu se „nám to jaksi vymklo z rukou“. A bylo by to ještě horší.

Zajímavé jsou také rozhovory Jaroslava Mužíka se sovětským kosmonautem Gregorijem Timofejevičem Beregovojem nebo i s Nursultanem Nazarbajevem.

Už nežijí lidé, kteří v dospělém věku zažili 2. světovou válku a ubývají lidé, kteří v dospělém věku byli svědky našich událostí v roce 1968. I z toho úhlu vidění je Zkamenělé jaro 1968 (cesta ke svobodě) Jaroslava Mužíka užitečné nejen jako další poznatek svědka událostí, ale také jako úvaha o významu tehdejšího pokusu o obrodu komunismu „socialismem s lidskou tváří“.

Možná cítíme, že nám citelně začínají chybět svědkové skutečně těžkých časů, čímž naše společnost hrubne, jako by si je tak sama chtěla vyvolat.

(Zkamenělé jaro 1968 vydalo r. 2026 nakladatelství MJF ve spolupráci s EURONOVA GROUP s. r. o.)