Ondřej Vaculík: „Slovo jako výzva, břímě, naděje a pomoc,“

ta slova můžeme mít za poselství Pavla Švandy, spisovatele, esejisty a básníka, který patří mezi zakládající členy tak zvaných šestatřicátníků, tedy skupiny nezávislých a generačně spřízněných autorů narozených kolem roku 1936. Podle Pavla Švandy: „Šestatřicátníci nevytvořili nic, co by se podobalo ucelenému skupinovému programu. Nespojoval je žádný kolektivně vyznávaný estetický ideál, kromě úporného odmítání socialistického realismu.“ Patřili mezi ně Václav Havel, Jiří Kuběna, Viola Fischerová, Věra Linhartová, Alena Wagnerová, Josef Topol, Stanislav Macháček, Petr Wurm, Marie „Pika“ Langerová, Radim Kopecký, ale připojovali se k nim jak mladší tvůrci, tak i o něco starší jako Jan Zábrana. Zvláštní na tom je, že ačkoliv jim povětšině bylo kolem dvaceti let, téměř všichni pak uspěli jako spisovatelé, básníci, dramatici, publicisté.

Význam a odkaz šestatřicátníků České centrum Mezinárodního PEN klubu připomínalo u příležitosti 90. výročí narození Václava Havla dvěma programy:

1. října 2026 v Městské knihovně v Praze zazněl „Koncert Havel a šestatřicátníci“, jejichž poezii a texty zhudebnili a interpretovali písničkáři a hudebníci Vladimír Merta, Jiří Dědeček a Přemysl Rut. Merta zhudebnil poezii Jiřího Kuběny a Václava Havla, Jiří Dědeček Josefa Topola, Přemysl Rut pomyslně pozval mezi šestatřicátníky také Jana Vodňanského (ročník 1941) i Pavla Šruta (ročník 1940), a s Markétou Potužákovou částečně zazpívali a částečně přednesli Havlovu milostnou poezii o jeho seznámení s budoucí ženou Olgou.

Podle Jiřího Dědečka Havlova poezie nese znaky eseje, ale přepsaného do volného verše; esej patří vedle dramatu k nejsilnějším formám Havlova spisovatelství.

5. října 2026 se v Dolním sále Ústavu pro českou literaturu AV ČR konala o Havlovi a šestatřicátnících konference, jíž se účastnili dva pamětníci a členové skupiny spisovatelka Alena Wagnerová -s příspěvkem „Brněnští šestatřicátníci se sešli na gymnáziu“, v němž poskytla vhled do postavení žen ve skupině a připomněla i úlohu dnes pozapomenuté Marie „Pipky“ Langerové. Pragensista a spisovatel Stanislav Macháček příspěl svými vzpomínkami „Střepy a střípky: Šestatřicátníci a můj přítel Václav Havel“. Pavel Švanda se ze zdravotních důvodů sice dostavit nemohl, ale poskytl svůj hodnotící příspěvek, z něhož cituji: „Jako velmi mladí intelektuálové jsme velmi věřili v moc slov. Předpokládali jsme, že to, co je psáno, to je dáno a to, co platí pro nás, platí pro všechny ostatní. Tuto iluzi mládí jsme postupně opustili, ale slovo jako výzva, břímě, naděje a pomoc s většinou z nás zůstalo. (…) Ale dnes už pro většinu z nás slovo není až tak důležité. Důležitější zkušeností je zřejmě to poslední tázavé, žíznivé lidské mlčení.“

Tehdy devatenáctiletá Věra Linhartová působila podle vzpomínek Pavla Švandy jako zjevení: „Všichni jsme ji měli rádi. Ale nebylo snadné zjistit, jaké pocity a myšlenky se skrývají za hezkou, v podstatě neměnnou tváří. Ani ten, kdo se k ní přiblížil osobně a kdo sdílel její literární zájmy, nebyl vpuštěn dále než do předsíně její duše. V tom smyslu se Linhartová zřetelně distancovala od českého uměleckého prostředí, přeplněného povídavou vlezlostí a tykavou vtíravostí.“

Věra Linhartová (22. 3. 1938 – 26. 6. 2026) je spisovatelka, zakladatelka české experimentální prózy, historička umění, básnířka, editorka a výtvarná teoretička, která od roku 1968 žila v Paříži. Francouzštině se věnovala už od svých středoškolských studií, o Francii snila už jako dívka. Z úvahy literárního vědce Vladimíra Karfíka o díle Linhartové cituji: „Překvapila tím, že začala své prózy vytvářet fragmentárním, ale přitom souvislým proudem řeči, jež nechce sdělovat příběhy s jejich vnitřní kauzalitou, nechce popisovat, líčit skutečnost ex post, ani ji nechce zachycovat způsobem filmové kamery, ale chce ji sama vytvářet. Má silnou vůli uchopit věci předtím, než se stanou.“

Klára Hůrková, básnířka, prozaička a překladatelka, srovnávala rané hry Václava Havla a Toma Stopparda.

Pavel Kosatík, spisovatel a publicista, podle svého románu faktu „Ústně více“ – šestatřicátníci, skutečně ústně řekl více.

Jiří Zizler, literární vědec a teoretik, se věnoval pamětem Jiřího Kuběny, Sylva Fischerová, prozaička a klasická filoložka, vzpomínala na svou sestru, básnířku Violu Fischerovou.

Petr Kotyk, literární historik a archivář, objasnil archivní povahu všech Havlových Dopisů Olze, tedy nejen těch zveřejněných, v Památníku národního písemnictví.

Poslední příspěvek přednesl Jan Šulc, editor a redaktor osmidílných Sebraných spisů Václava Havla, jenž uvedl hlavní pomocníky na textech z období šestatřicátníků ve spisech Václava Havla. Byl to zejména Jiří Kuběna, ale také Stanislav Macháček a Radim Kopecký.

Z neobyčejně zajímavé konference vznikne díky tajemnici Českého PEN klubu Daně Mojžíšové nejen audiovizuální zkrácený záznam na You Tube, ale také sborník v digitální formě.