Nízké stavby s plechovými střechami kontrastující s vysokými mrakodrapy a nedalekým národním parkem, ve kterém během obědové pauzy můžete pozorovat nosorožce, vytváří stěží srozumitelné panorama keňského Nairobi. Na 2,5 km2 se na jihozápadním okraji metropole tísní až 1 milion lidí, kteří přišli do hlavního města hledat lepší život a pracovní příležitosti, čímž z předměstí udělali největší africký slum. Vítejte v „Džungli“, místě, kde na místo toalety máte igelitový sáček a škola je místem, kde se hlavně najíte.
Ačkoliv nemusíte být znalci afrických reálií, název Kibera jste pravděpodobně zaznamenali, protože za 100 let své existence se předměstí stalo doslova symbolem toho, jak Afriku vnímá okolní svět. Historie Kibery sahá do období těsně před 1. světovou válkou, kdy britská správa na okraji jimi ovládané metropole vymezila kus území pro nubijské vojáky působící v imperiální armádě. Domky v anglickém stylu lemovaly hlavní ulice směřující do Nairobi, ze kterého Británie ovládala své východoafrické državy včetně železnice, spojující africké vnitrozemí s pobřežní Mombasou. Zásadní změna přišla po vyhlášení nezávislosti v roce 1963, kdy se z trochu ospalého předměstí stalo místo, kde se začali usazovat nově příchozí z keňského venkova. Zatímco v době britské správy bylo přistěhovalectví do měst přísně regulováno, s koncem kolonialismu se brány Nairobi otevřely tak široce, že přestalo být jasné, kde aglomerace končí a kde začíná venkov. Konečně když se dnes místních zeptáte, kolik lidí žije v Nairobi, zakroutí hlavou a řeknou, že prostě neví. Odhady říkají, že je to kolem 5,5 milionu.
Nárůst počtu obyvatel odrážel celkem logickou úvahou, a sice že život ve městě nabízí více pracovních příležitostí, a tudíž zajišťuje vyšší životní standard a byl podporován všemi, kteří věřili, že modernizace spojená s urbanizací zlepší africké životy. Víra ve výhody městského života byla živelná, nekoordinovaná, a tak rychlá, že zatímco kolem roku 1960 žilo v keňských městech kolem 7 % obyvatel, v roce 1980 to bylo jednou tolik, kolem roku 2000 už 28 % obyvatel a letos to je kolem 32 %. Roste i celkový počet obyvatel, takže výsledkem je, že z kdysi příměstské zástavby s nízkými domky se stala dnešní „Džungle“, ve které většina lidí žije jinak, než si představovala.
Prvním úskalím života v Kibeře je fakt, že půda není těch, kteří na ní fakticky žijí. Ať už máte obydlí z plechu, hlíny nebo cihel, pozemek pod ním je města, které vás může kdykoliv bez náhrady vystěhovat. Investice do čehokoliv jsou proto omezené a nikdo o ně nemá moc zájem. Ti, co by kanalizaci a vodovodní rozvody využívali, by za ně nemohli zaplatit tolik, kolik by si město představovalo a investice by se krátkodobě nevyplatila. Že by dávala smysl dlouhodobě je sice milá úvaha, ale nereflektuje africké reálie. Navíc jak přesvědčit ty, kteří jsou zvyklí využívat třeba elektřinu na černo, že by bylo dobré, aby začali za službu platit? Neexistuje registrace obyvatel, adresy, výběr daní, a tudíž přehled o tom, co se v „Džungli“ děje, je spíše věcí domněnek než statistiky.
Absence kanalizace stojí za vznikem fenoménu „létajícího záchodu“, jevu, jenž výstižně zachycuje podstatu života v „Džungli“. Nedostatek splachovacích toalet vyřešili místní vykonáváním potřeby do igelitového sáčku, který se po použití zaváže a odhodí. Prostý a efektivní způsob vykonávání základní hygienické potřeby je možný díky dostupnosti plastových sáčků, které je možné najít v obrovských hromadách odpadků, jež se vrší úplně všude. Právě zpracování odpadu všeho druhu představuje jeden z docela dobrých způsobů obživy místních. Zatímco náš způsob tříděný odpadu je založený na představě, že vysloužilý kartáček na zuby rozpitváme na jednotlivé prvočinitele a rozdělíme do připravených nádob, které vyveze příslušný kuka vůz (mimochodem slovo „kuka truck“ vychází ze slangové svahilštiny a označuje popelářské auto), v keňském kontextu vítězí dostupnost lidské práce a jejího významu pro ekonomiku země. Netřídění odpadu doma dává práci všem těm, kteří by jinou nenašli a zajišťuje mnohem efektivnější způsob udržování veřejného prostoru, než bychom si vůbec mysleli. Vyhodit prázdnou PETku tak dává někomu jinému možnost ji odnést na předepsané místo a něco drobného vydělat. Současně kuka vozy jsou pro zajištění alespoň elementární hygieny ve slumech typu Kibera zásadní, protože to, co se ručně neroztřídí, odvážejí pryč, čímž snižují hrozbu šíření nemocí typu žloutenka či cholera. Co se neodveze, tak se spálí, což nemá úplně pozitivní dopad na kvalitu vzduchu, který je v Kibeře doslova prosycený nejrůznějšími pachy.
Kibera je však místo jako každé jiné, tj. lidé, kteří zde žijí, mají své každodenní radosti a starosti, děti chodí do školy a najdete tady veškeré služby, na které si vzpomenete. Chcete kadeřníka, kosmetiku, jít do autoškoly, navštěvovat komunitní centrum, hledáte švadlenu, potřebujete opravit boty? Nic není problém, protože celá čtvrť je doslova prošpikována službami, které místní využívají stejně čile jako jejich šťastnější spoluobčané žijící ve městě. Současně se Kibera řídí svými vlastními zákony, které pokud znáte a respektujete, můžete se tady pohybovat docela volně a skutečně na vlastní kůži pocítit, co znamená žít v místě, kde se vám může stát osudným i zastavení v taxíku. Jenže pokud se s místními spřátelíte a ukážete jim, že nechcete nic jiného než vidět to, jak skutečně žijí, stanou se vašimi nejlepšími ochránci a průvodci v jedné osobě a odhalí vám různá skrytá tajemství. Patří mezi ně třeba politická agitace, kterou tady vedla před posledními prezidentskými volbami současná hlava státu, William Ruto, který si dobře uvědomoval, jakou sílu mohou hlasy několika stovek tisíc lidí mít. Ruto sám sebe označoval za drobného živnostníka a mobilizoval obyvatele Kibery, aby mu dali svůj hlas s tím, že zlepšení životních podmínek na okraji metropole bude jeho politickou prioritou. Jak řekl, tak se nestalo a Ruto kromě toho, že začal za státní peníze objíždět svět, čímž si vysloužil přezdívku Vasco da Gama, zvýšil daně, načež se rapidně zvedly ceny základních potravin. Výsledkem je nárůst nespokojenosti obyvatel Kibery, kteří vyšli do ulic Nairobi, kde na nich čekali ozbrojené složky s rozkazem potlačit protesty jakýmikoliv prostředky.
Linda Piknerová, Ph. D.Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101
Odkaz na létající záchod na YT https://www.youtube.com/watch?v=FKwZBL2WEfA
