Nastala podzimní rovnodennost, nastala báječně, ostentativně, spektakulárně: 21. září ještě rozzářený letní den, tak krásný a jasný, že je snad hřích v něm nebýt rád, netrnout vděčnou slastí. K večeru už na západě hradba mračen a pak …podzim, prší padající listí… voní sušené švestky. Čas pluje do vánoc.
Protože změna je život a známá, dávno zbanálnělá moudra, hlášky a rčení plovou v té řece změn jako záchranné kruhy. Ať se máme čeho chytit, když zas jednou nevíme kudy kam. Klopýtám se schodů, vleču banánovku plnou slovníků, jsou těžké, přetěžké. Nezvladatelně. Funím a třesou se mi nohy. Neměla jsem ty krabice nakládat do plna. Lenoch se potrhal, aby nemusel jít dvakrát, řekla by moje maminka. Jako bych ji slyšela!
Kdo rychle dává, dvakrát dává, nač psovi sekat ocas na osmkrát, odsekla bych já. Slovníky dávno nikdo nechce! Kdo by dnes taky chtěl mít stěny vlastního doupěte obložené slovníky? Když překladače jsou tak rychlé a stále chytřejší? Do kontejneru s nimi, jen lapají prach, ty umolousané svazky!
Slovníky mlčí, písmena hřbetů se lesknou matným zlatem.
Co? Že jsem na ně bývala pyšná? Že to býval můj hlavní majetek? Opatrované dědictví po otci i po dědečkovi? Vítané úlovky z cest i vyprošené dárky?
Že nás naše slovníky živily, bavily i trýznily, ohmatané, tisíckrát listované a podomácku přelepované, tenké příručky slangů i důstojná akademická vydání v tlačené kůži? Překladatel je dobrodruh, básník i detektiv, slovník je jeho zbraní, a ty, ty nemusíš umět nic, jen abecedu, tu musíš umět dobře, aby se ti ve slovníku rychle hledalo, těmi slovy se na mne do úmoru obracel otec, ještě jsem nechodila do školy.
Tak to už je hodně dávno. Třeba být flexibilní! A nohama na zemi! Kdo chvíli stál, už stojí opodál! „Tohle už nikdy nebudeš potřebovat!“ domlouvají mi kamarádi a můj zdravý rozum tiše tuší, že mají pravdu. Jenže já se té nutné vyhazovací akce stejně děsím. Jako bych vybíjela tukany hnízdící v dutinách stromů. Tukan je nesmyslný pták s obrovským zobákem, k čemu má takový zobák?
A nemluvím náhodou z cesty?
Panta reí, všechno teče, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, prohlásil Hérakleitos půl století před naším letopočtem. Nicméně nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem, na tohle už přišlo v tolika generacích tolik lidí, že je vskutku směšné hledat autora.
Výroky se vzájemně popírají, ale možná jen zdánlivě. U zdí mého domu vykvetly podzimní růže, titulky ve zprávách zmiňují stihačky bez volacích znaků nad územím našich sousedů, nad naším územím. Na východ od bývalé Podkarpatské Rusi, na pobřeží Černého moře a ve východním cípu Středozemního moře, naší tradiční rekreační oblasti, se sofistikovaně vybíjejí lidé a ničí zemi ve velkém. Nesmělé hlásky se fňukavě a marně ozývají reminiscencemi na rok 1938. Historia magistra nostra, historie naší učitelkou?
Ale pendrek, pendrek, pánové a dámy! Ta řeka teče letos velice rychle. V červnu jsem absolvovala kurz umělé inteligence. Bylo to velice zajímavé. Na závěr nám řekl náš lektor, mladý, věcný a zapálený: A hlavně bych vám radil, abyste se do tohohle kurzu přihlásili na podzim znova. Zjistíte, jak obrovské nastanou změny. Lidé to netuší a odmítají se bát. Tak hezké léto.
Klopýtám se schodů s další banánovkou.
Autor: Olga Walló
_1.png)