Mezi světové spisovatele se Alexandr Solženicyn zařadil díky povídce Jeden den Ivana Děnisoviče, popisujícící život vězňů ve stalinských lágrech, která vyšla v době mírného politického uvolňování za Chruščovovy éry v roce 1962. Ovšem největší čtenářskou pozornost si získal dílem Souostroví Gulag o krutých poměrech v sovětských lágrech, které poprvé vyšlo ve Francii v roce 1973, a Solženicynovi způsobilo vypovězení z jeho rodné země. Sám Solženicyn v nápravně-pracovních táborech strávil osm let. Odsouzen byl už v roce 1945 za dopis, v němž svému příteli vypisoval kruté zkušenosti kapitána Rudé armády při osvobozování – spíše vítězném tažení - na německém území, v Prusku. Dopis však byl zadržen a Solženicyn se rázem stal zločincem, nepřítelem režimu.
Šok z rozsáhlé zkázy a brutálního násilí vojáků táhnoucích Německem, znásilňování žen i dívek, týrání civilistů, loupení a pustošení Solženicyn pak během svého věznění vtělil do básnické autobiografické poémy Pruské noci , napsané trochejským tetrametrem někdy v padesátých letech. V lágru ji psát nemohl, proto si vytvořil mnemotechnickou pomůcku, díky níž si zapamatoval dvanáct tisíc veršů; poéma Pruské noci je součástí většího díla s názvem Dorožeňka (Cestička).
O Solženicynovi jako básníkovi jsme asi nevěděli, poému Pruské noci neznali. Rusky tato poéma vyšla, ale ve Francii(!), v roce 1974, německy v roce 1976, anglicky v roce 1977, kdy pronikla do širšího povědomí díky historiku Robertu Conquestovi a poněkud metricky zjednodušené verzi.
U nás vychází nyní v překladu básníka a překladatele Václava Daňka a překladatelky Kateřiny Staševské.
8. října 2025 v Ústavu pro českou literaturu v Praze Václav Daněk a Libor Hruška četli z Pruských nocí ukázky, které Libor Gut prokládal uhrančivým zpěvem písní Vladimíra Vysockého s jednoduchým doprovodem své heligonky.
Čtení Václava Daňka bylo pro nás zážitkem, jednak patří k našim úplně nejstarším básníkům, jednak jeho podání obráželo i jeho překladatelskou invenci, tedy prožitek z obtížného překladu zvláštní lyricko- epické básnické formy. S nuancemi převodu hovorových či nářečních výrazů mu velmi pomáhala právě Kateřina Staševská, která se narodila na Krymu.
Nebýt tohoto programu pořádaného Uměleckou beseda spolu s Českým centrem Mezinárodního PEN klubu, nevěděl bych (a patrně nejen já) o Solženicynovy Pruské noci nic. Také všechny informace o ní, které tu vypisuji, jsem vyčetl z doslovu Cestou na Berlín od Radky Rubiliny: „Poéma se nikdy nestala literárním bestsellerem, naopak téměř zapadla. Dodnes je ovšem významná tím, že otevírá téma po několik desetiletí tabuizované: masové znásilňování, sexuální zotročování, mrzačení a zabíjení žen na německém území vojáka Rudé armády.“
V závěrečné redakční stati Dělící čára čteme: „Zneklidňující a přesto hluboce lyrické připomínání toho, co za krutosti s sebou nese válka i pro civilní obyvatelstvo, je v současnosti možná ještě aktuálnější než v období studené války, kdy se Pruské noci poprvé dostaly ke čtenářům .“
Knihu vydalo nakladatelství dybbuk v roce 2024.
Autor: Ondřej Vaculík
