„Česká republika nyní v důsledku svého hrozivého zadlužení kráčí po takzvané řecké cestě.“ Věta, která je hojně využívána politiky, kteří raději českou laickou veřejnost straší, než aby s ní vedli věcnou debatu o tématu, které je z pohledu hospodaření státu jedno z těch nejkomplexnějších. Pojďme se nyní na celé téma podívat z pohledu čísel a pojmenujme mýty, které se ve veřejném prostoru objevují až příliš často.
Prvním neuralgickým bodem okolo dluhu státu je již samotné pojmenování toho, o čem se vlastně debata vede. Tzv. vládní dluh totiž nevyjadřuje toliko zadlužení státu (resp. vlády), ale i dalších institucí jako jsou samosprávné celky (kraje a obce), zdravotní pojišťovny nebo mimorozpočtové fondy (např. Státní fond dopravní infrastruktury nebo Státní fond životního prostředí). Do vládního dluhu tak nepatří tolik skloňovaný součet schodků státního rozpočtu, jedná se o mnohem širší oblast.
Druhým bolavým místem diskuze je vedle toho, o čem se bavíme, způsob, jakým to kvantifikujeme. Některé veřejně činné osoby rády používají číslo, o které se celkový státní dluh zvýšil za určité období (zpravidla za dobu vládnutí politického konkurenta). V takovém případě politik hovoří o tzv. nominální výši státního dluhu. Tento údaj je však jen málo relevantní, neboť každá země má svou specifickou strukturu a velikost ekonomiky. Určitě se shodneme na tom, že zvednout dvacetikilovou činku není stejně náročné pro třicetiletého profi sportovce jako pro necvičeného patnáctiletého školáka – každý má totiž jinou výkonnost. A stejné je to u států. Výdaj ve výši sto miliard je bez debat méně zatěžující pro Německo než pro Bulharsko. Abychom se této nefér komparaci vyhnuli, je třeba mluvit o tzv. relativním zadlužení země. Tento údaj se udává v poměru k HDP, čímž se právě zohlední ona různá výkonnost daného státu.
Pokud se podíváme na relativní zadlužení zemí v rámci OECD, patří Česko spíše k premiantům – naše zadlužení činí (pro 2. čtvrtletí 2025) 43,8 % k HDP. Máme tu státy, jejichž dluh dokonce převyšuje výši jejich HDP – Francie (115,8 %), Itálie (138,3 %) nebo Řecko (151,2 %). K nejméně zadluženým pak patří například Bulharsko (26,3 %) nebo Estonsko (23,2 %). Průměr EU činí 81,9 %, Česko je tak zadlužené téměř o polovinu méně než průměrně ostatní unijní státy.
Zcela zásadní je otázka třetí – kvůli čemu se rozhodne stát zadlužit. Může totiž svůj dluh „projíst“, anebo se skrze něj „proinvestovat“ k lepší výkonnosti v budoucnosti. Do prvé skupiny patří dluhem financované zvyšování platů nebo různých sociálních dávek, do skupiny druhé pak můžeme zařadit výstavbu dopravní infrastruktury nebo nových bytů.
Co nám z uvedeného plyne? Česko patří k méně zadluženým unijním státům, avšak problémem je „obsah“ dluhu, který v současné době vytváříme. Můžeme si tedy do jisté míry vyšší zadlužení dovolit. Nutné je ale činit tak výhradně s cílem investovat, čímž docílíme toho, že se v budoucnu dluh sám splatí příjmy, které vygenerují statky, které na dluh vybudujeme.
Autor: Matyáš Novák, student GFK Plzeň
