Bezprostředně po konci prvního summitu G20 v Africe se jednání o budoucnosti (nejen) afrického kontinentu přesunuly do angolské Luandy, kterého se účastnil i český premiér Petr Fiala. Ačkoliv kritici podotknou, že se jednalo o poslední výlet končící vlády do exotické destinace, je faktem, že osobní zapojení do summitu mezi EU a Afrikou má větší hodnotu, než by se na první pohled zdálo. Už proto, že evropský resort zodpovědný za investice v Africe má na starosti bývalý ministr vlády Jozef Síkela a že Angola patřila před rokem 1989 k významným československým partnerům.
Klíčovým výchozím bodem pro summit v Angole bylo jednání G20 v jihoafrickém Johannesburgu, na které nepřijel ten, na koho se nejvíce čekalo, a sice prezident USA Donald Trump, jenž svému viceprezidentovi J. D. Vancovi pro jistotu příjezd na jednu z hlavních události světové politiky zakázal. Za oficiální důvod byla označena politika JAR vůči bělošské menšině, což je konečně Trumpovo téma už jeho nástupu do úřadu v lednu tohoto roku. Ve skutečnosti si však můžeme otevřeně říct, že Trumpa multilaterální jednání, jakým G20 je, nezajímají a to, že do Afriky nedorazil třeba prezident Číny se v jeho očích podepsalo na přesvědčení, že se v nejbohatším městě nejchudšího kontinentu sešli tak trochu druholigoví politici.
Z pohledu Evropy se však jednalo o poměrně zásadní setkání nejen proto, že absence amerických zástupců dala vyniknout evropské diplomacii, která se v kontrastu se vzkazky, že Trump přijede, nepřijede, přijede a pak pošle na jednání úředníky z ambasády, jevila jako konzistentní a celkem srozumitelná. Podstatné je, že na pozadí summitu se odehrávala série schůzek týkajících se posílení obchodní spolupráce mezi EU a Jihoafrickou republikou, která vyvrcholila podpisem smlouvy o obřích investicích do infrastruktury a energetiky, což jsou oblasti hodnotné pro obě strany.
Pondělní jednání v angolské Luandě mezi EU a zástupci Afriky pak znovu ukázalo, že Evropa, pokud myslí svou globální politiku aspoň trochu vážně, musí být mnohem aktivnější a přestat omezovat své působení na poskytování rozvojové pomoci. Zásadní překážkou pro vzájemné vztahy je odkaz kolonialismu, jenž je vnímán jako doposud nenapravená křivda a mj. i během jednání G20 se v rámci nejrůznějších kulatých stolů mluvilo o tom, co všechno Evropané ukradli, nevrátili a zda by neměla být vyplácena nějaká forma reparací. Ač se nám to může zdát nepochopitelné, skutečně roste ze strany Afriky tlak na navrácení např. odvezených artefaktů, což se skutečně děje a můžeme jen doufat, že historické kousky budou mít v místních muzeích adekvátní péči. Několik afrických muzeí jsem navštívila a příliš mě nepřesvědčila o tom, že kurátoři ví, co dělají.
Velmi citlivá je tradičně otázka vojenské přítomnosti, o čemž se konečně přesvědčila Francie, jež během posledních pěti let ztratila prakticky všechny zbývající vazby na západní Afriku. Uvidíme, zda „spanilá“ cesta prezident Macrona po vybraných afrických státech trochu vylepší pošramocenou image.
Otázka kolonialismu resp. neokolonismu je citlivá i v souvislosti s aktuální snahou Evropy zajistit si v Africe přísun ke kritickým minerálům, jejichž dostupnost je klíčová pro naplňování závazků politiky Green Dealu. Africká unie se celkem oprávněně obává toho, aby evropská zelená politika nebyla realizována prostřednictvím afrických surovin, z jejichž využití nebudou mít místní nic, tedy kromě zničeného životního prostředí a mizerných pracovních podmínek. Při pohledu na stav panující v dolech ve východním Kongu to je obava zcela oprávněná. Otázkou však je, zda vina za minimální zlepšení životů obyčejných lidí leží stejnou měrou na bedrech těch, kteří nerosty drancují nebo na straně vlád, které akceptují podmínky, s nimiž investoři přicházejí. Odpovědní jsou všichni, nicméně častý argument afrických politiků, že ministr by měl ideálně vlastnit i nějakou (těžební) firmu, aby zúročil své životní zkušenosti, by měla být podrobena kritice.
Velkým tématem je také podmiňování evropských prostředků nejrůznějšími politickými kritérii, což nahrává všem těm zemím, které nic takového nepraktikují. Kromě Číny roste stále více vliv zemí arabského světa jako jsou Katar, Saudská Arábie či SAE, jež právě na skončené G20 ohlásily masivní investice do energetické a přenosové soustavy a které mají v Africe v zásadě nezkaženou image. Zatímco u Číňanů Afrika vnímá, že jejich motivací je primárně vlastní prospěch a mají čínských levných půjček, které se prodraží s první splátkou tak akorát dost, země Arabského poloostrova jsou vnímány nekontroverzně. Současně samy tyto státy za sebou mají zkušenost s evropskou kolonizací a následným vlastním rozvojem čili v tomto ohledu slouží jako dobrý příklad vhodný k následování. Své drápy do Afriky už dávno zarylo Turecko, které díky prozíravé politice svých národních Turkish Airlines propojilo s Istanbulem doslova celý kontinent. Chcete-li kamkoliv do Afriky, leťte přes Istanbul, protože nikdo nenabízí tak dobré a cenově dostupné spojení jako oni. I to je součást obchodní politiky, na kterou Evropa dlouho rezignovala a to, že se do Luandy někteří evropští politici vůbec nedostavili a spokojili se s online vstupem odpovídá skutečnosti, že do Angoly toho moc z EU nelétá.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
