Digitalizace, pojem, který se za posledních deset let dostal snad do každého odvětví našeho života. Ponecháme-li stranou, jaké negativní konotace nám toto slovíčko evokuje kvůli nezdařenému digitalizačnímu projektu stavebního řízení, je na místě objektivně konstatovat, že jde o skutečnou revoluci, která nám v mnohém může neuvěřitelně usnadnit životy.
Situace je bohužel, vzhledem k tomu, že jsme v roce 2025, eufemisticky řečeno neutěšená. Občan neustále musí chodit na úřady a dokládat úředníkům nejrůznější skutečnosti. Frustrující je pak zjištění, že požadované informace má jiný či dokonce ten samý úřad, ale neexistuje systém, v rámci kterého by byla tato data sdílena. Za exemplární příklad uveďme, že dodnes musíme různým úřadům dokládat v písemné podobě potvrzení o studiu, byť vysoké školy jsou ve své podstatě státní instituce, které by snadno mohly potvrzení příslušným místům zprostředkovat. Ještě více frustrující je, když daný dokument musíte v rámci jednoho úřadu zanést na vícero odborů zvlášť.
Abych jenom nekritizoval, je potřeba říct, že jsme již na poli digitalizace odvedli jako Česká republika dobrý kus práce. Občan, který má ve svém mobilním zařízení zaktivovanou aplikaci Portál občana, dnes zvládne slušnou řadu věcí z pohodlí domova – zařídí si voličský průkaz, zjistí si aktuální výpis svého řidičského bodového hodnocení, ověří si dokdy jsou jeho doklady (občanský průkaz či cestovní pas) platné, požádá si o výpis z rejstříku trestů a mnoho dalšího. Toto všechno jsou nástroje, které ušetří opravdu spoustu času (a nervů).
Nicméně je před námi ještě hodně a hodně práce. Stále jsou oblasti, kde se s digitalizací otálí, klouže po povrchu či dokonce ještě nezačalo. Dodnes se například v rámci justice ani zdaleka nevyužívá potenciál tzv. e-spisu, tj. vedení celého spisu jednotlivých řízení v elektronické verzi, drtivá většina spisu je vedena v papírové podobě, kdy se tisknou tisíce a tisíce stran, což znamená výrazné náklady na samotný papír, tonery do tiskáren atd. Rovněž by elektronizace spisu umožnila rychlejší tzv. fulltextové vyhledávání a tím pádem snazší orientaci ve spisech, které mají rozsah stovek a někdy i tisíců stran. Další oblastí, kde jsme s digitalizací ve skluzu, je zdravotnictví. Do dnešního dne nemáme elektronické lékařské záznamy, do kterých by měli pacienti on-line přístup. Stále si musíme pořizovat (za nemalé poplatky) výpisy z našich zdravotních karet, stále dostáváme rentgenové snímky vypálené na CD. Ano, v obou zmíněných oblastech jsou funkcionality, které již v digitalizované podobě fungují – v justice třeba tzv. CEPR (elektronické platební rozkazy) či portál e-justice, ve zdravotnictví zase e-recept či
e-žádanka. Toto určitě jsou kroky správným směrem, ale pomalé a nedostatečné.
Je třeba neusnout na vavřínech, pokračovat v nastoleném trendu a postupně „zdigitalizovat“ vše, co je možné a nebude představovat bezpečnostní či jinou hrozbu. Pro stát by toto měla být jasná priorita, neb digitalizací lze ušetřit nemalé náklady a výrazně zefektivnit fungování státu jako celku.
Autor: Matyáš Novák, student GFK Plzeň
_1.png)