Dlouhodobě slýcháváme od ekonomů, že je pro současnou generaci lidí od 20 do 40 let nesmírně důležité, aby si začali včas a v dostatečné míře spořit prostředky na období jejich postproduktivního věku. Drtivá většina z této věkové kategorie si nějakým způsobem skutečně šetří a cítí se tak zajištěni na dobu, kdy již nebudou mít příjem z pracovního procesu, čímž de facto reflektují současnou negativní demografickou situaci a s tím spojené budoucí problémy českého důchodového systému. Jenže jak se ukazuje, ne všechny způsoby šetření jsou skutečně výhodné pro ty, kdo si šetří.
Způsobů, jakými se lze zabezpečit na stáří, je více – ti odvážnější nakupují akcie, ti ještě odvážnější virtuální měny. Konzervativnější střadatelé se naopak zaměřují na drahé kovy (zejm. zlato) a státem emitované dluhopisy. Významná část spoření však probíhá prostřednictvím penzijních fondů, kterých v České republice působí hned několik (zpravidla jde o fondy bank a pojišťoven působících v tuzemsku – např. ČSOB, KB, Česká spořitelna či Allianz) a jsou spravovány tzv. penzijními společnostmi, které nabízejí tzv. účastnické (penzijní) fondy, které se dělí podle míry rizik a výnosnosti na konzervativní, vyvážené a dynamické. Spoření v těchto fondech funguje v režimu zákona o doplňkovém penzijním spoření (DPS).
Jaké jsou konkrétní problémy českých penzijních fondů? Prvním problémem je v porovnání se zahraničními fondy nízká výkonnost českých dynamických fondů, které jsou svou povahou nejrizikovější, kdy ale tato vysoká míra rizika (tj. ztráty investovaných prostředků) má být kompenzována právě vyššími výnosy. Dle studie CERGE-EI1 zaostávaly české fondy za tržním výnosem o více jak 5 % a přinesly poloviční zhodnocení oproti např. slovenským či švédským fondům. Za posledních 10 let měly české dynamické fondy zhodnocení 88 % (cca 6,1 % ročně), zatímco slovenské 133, resp. 172 % a švédské 229 %.
Souvisejícím druhým problémem dynamických fondů pak je, že český střadatel musí vkládat 10krát více prostředků, aby dosáhl stejné renty jako například střadatel slovenský. A to z důvodu právě výše uvedené nízké výkonnosti. Co to znamená v praxi? Aby měli v důchodu rentu 10 tisíc korun měsíčně, musí mít Češi měsíční úložku 1 400 Kč, Slováci 690, resp. 410 Kč a Švédi pouze 260 Kč (tj. téměř 6krát méně).
Třetím problémem je skutečnost, že dynamické fondy se v České republice vyznačují vysokými poplatky (což je odměna fondu za to, že vám zhodnocuje vklady). Zatímco průběžný roční poplatek u českého fondu činí 1,8 – 2,3 % (z objemu a výnosu), slovenské činí 0,4 % (z objemu) a švédské 0,07 % (z objemu). Takto vysoké poplatky jsou způsobilé české střadatele v horizontu 40 let připravit až o 50 % (!) majetku, neboť tyto poplatky „umazaly“ za posledních 10 let mezi 37 až 49 % celkových výnosů dynamických fondů, kdežto ty slovenské 7 % a švédské pouze
1 %.
Závěrem je tedy nutno konstatovat, že Češi jsou si vědomi naléhavé potřeby zajišťovat se na stáří po vlastní ose a nespoléhat v tomto na stát, avšak současné nastavení českého penzijního spoření jim v tomto (bez přehánění naprosto nezbytném) záměru poměrně výrazně škodí.
Autor: Matyáš Novák, student GFK Plzeň
1 Více ke studii viz https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/vedy-o-zemi/Klienti-penzijnich-fondu-v-pasti-nizkych-vynosu-a-vysokych-poplatku/.
.jpg.small.jpg)
