Německý průmysl je dlouhodobě pod tlakem vysokých cen energií, což je pro zemi s vysokou mírou industrializace (tj. s vysokou energetickou náročností) vždy zásadní hospodářský problém. Tamní vláda proto od začátku tohoto roku zavedla tzv. německý energetický tarif. O co jde a jak vypadá česká reakce?
Kroky německé vlády by se daly shrnout do tří bodů: zrušení poplatků za obnovitelné zdroje, snížení poplatku za přenos elektřiny o 57 % a snížení daně z elektřiny z 20 eur na 50 centů za megawatthodinu. Důvodem pro tato razantní opatření je dlouhodobě klesající německá výroba (oproti roku 2019 pokles o téměř 13 %).[1] Pro německé podniky skutečně významná úleva. Ostatní členské státy však toto nadšení úplně nesdílejí.
Za zásadní považuji oprávněnou kritiku německého tarifu z hlediska fungování Evropské unie a jejího jednotného trhu.[2] Jednotný unijní trh je postaven na relativně rovném postavení jednotlivých ekonomických subjektů (konkurentů), které mají o zákazníky svým zbožím nebo službami soutěžit pouze cenou a kvalitou, tzn. že je nežádoucí (dokonce přímo zakázané), aby vlády jednotlivých členských států uměle podporovaly své podniky tím, že jim budou poskytovat určité finanční úlevy či přímo poskytovaly finanční zdroje. Tím totiž pokřivují trh a podniky ekonomicky silnějších států mají nad těmi ze slabších neoprávněnou výhodu.
Jak vypadá německý energetický tarif v českém pojetí? K hlavním charakteristikám patří následující. Plošnost. Zásadní problém českého řešení ceny energií. Plošná řešení mají výhodu v tom, že jsou snadno zadministrovatelná (stát nemusí při poskytování finančních prostředků zkoumat poměry jednotlivých subjektů a pomůže všem) a tím pádem i rychlá, takže se pomoci postiženým subjektům dostane rychle, čímž mohou být zmírněny negativní dopady případného prodlení. Tato rychlost je však vykoupena vysokou cenou – neefektivností. Plošnost totiž vždy znamená plýtvání. Pomoc se dostane i těm subjektům, které ji ve výsledku vůbec nepotřebují, a naopak na tomto nastavení zpravidla vydělají. V politických diskuzích se tento nežádoucí výsledek často demonstruje slovy o „vyhřívaných bazénech boháčů“. A jelikož se čeští politici (opět) chtějí vydat touto cestou, zásadní nevýhoda plošnosti je na spadnutí.
Dalším rozdílem oproti německému tarifu, který do značné míry souvisí s výše zmíněnou plošností, je absence motivační složky. Na rozdíl od německých spotřebitelů nebudou ti čeští motivováni k úsporám, neboť jim bude dotována plná cena energií (oproti německé polovině) a bude jim tak ve výsledku jedno, kolik energie spotřebují, protože budou kompenzováni nehledě na to, jaká je jejich spotřeba. Jde jenom o další projev neefektivnosti nastavení českého řešení.
Závěrem, neříkám, že česká vláda nemá na kroky té německé reagovat. Naopak, ve jménu záchrany (už tak notně zhoršující se) konkurenceschopnosti českých firem jednat musí. Ale je třeba přijímat řešení efektivní, promyšlená a zacílená.
