Česká republika a nezaměstnanost v roce 2026 a dále – hrozba na úsvitu?

V Česku jsme si po dlouhá léta zvykli na to, že nezaměstnanost u nás není problém. Respektive, že vysoká nezaměstnanost u nás není problém, neb naopak se často ozývaly hlasy, že míra české nezaměstnanosti, která je pod tzv. přirozenou hranicí (trhy práce jsou v rovnováze a tlaky na hladinu ceny a mezd jsou v národním hospodářství vyrovnané), je něco, co podvazuje výkon naší ekonomiky. Problémem tak nebyla vysoká míra nezaměstnanosti, ale naopak příliš nízká nezaměstnanost. Zdá se však, že tento postulát se začíná pomalinku měnit.

Studie institutu CERGE-EI ukazuje, že se na českém pracovním trhu cosi děje.[1] Jak vypadají čerstvá data? Podíl nezaměstnaných na Úřadu práce v populaci ve věkové kategorii 15-64 let (tj. ekonomicky aktivní obyvatelstvo) na konci ledna roku 2026 činil 5,1 %, kdy se tak za posledních 7 let zvýšil o 1,9 %, resp. o 1,6 % u mužů a o 2,1 % u žen. Bez práce bylo evidováno 379 tisíc osob a počet volných pracovních míst činil 86 tisíc.

Současně s nárůstem celkové míry nezaměstnanosti je pozorována rychle rostoucí dlouhodobá nezaměstnanost, která je z hlediska ekonomiky tím hlavním negativním jevem. Co do geografie připadá nejvyšší podíl nezaměstnaných (již tradičně) na Moravskoslezský a Ústecký kraj. Nejvyšší zvýšení míry nezaměstnanosti od doby předcovidové zaznamenaly kraj Ústecký, Karlovarský (oba nad 3 %) a Pardubický (2,8 %). Nezaměstnanost je registrována nejvíce mezi pracovníky řazené do kategorie „Pomocní a nekvalifikovaní pracovníci“, nejméně naopak u „Řídící pracovníci a Specialisté“ (což je zajisté dáno kvalifikací a vzděláním). Mezi nejméně zaměstnané patří věková kategorie 20-24 let (86-89 %) a 60-64 let (90 %), nejvíce zaměstnaných nalezneme ve věkové kategorii 45-49 let (96 %).

Výše uvedená čísla by mohla navozovat dojem, že se na nás valí lavina nezaměstnanosti, kterou jsme v tuzemsku zažívali v dobách dřívějších (zejm. v druhé polovině devadesátých let a v první dekádě 21. století, kdy se nezaměstnanost pohybovala mezi 6 - 9 %[2]). Jenže v ostrém kontrastu stojí hlasy zaměstnavatelů o tom, že si musí dovážet pracovníky z ciziny, a to dokonce až ze zemí mimo Evropskou unii, resp. Evropu (konkrétně z Filipín s nákladem 85 tisíc na jednoho pracovníka[3]).

Celkově tak žádné masivní fronty před úřady práce zatím na obzoru nejsou. Ano, cosi se na českém pracovním trhu mění a měnit bude (narážím na umělou inteligenci apod.), ale stále platí, že ten, kdo pracovat chce, si práci (zpravidla) najde snadno a rychle.