V minulém článku jsem rozebíral, jak by mohla umělá inteligence způsobit zásadní změny na (nejenom) českém pracovním trhu, když by postupně nahrazovala lidské pracovníky na pozicích, které jsou do určité míry již dnes „zinteligentněny“ v běžném pracovním procesu.
Je pochopitelné, že profese jako překladatel nebo tlumočník budou tzv. první na ráně. Již dnes se řada turistů obejde bez těchto lidí při zahraničních dovolených, pokud alespoň základně ovládá elektroniku, která tuto funkcionalitu má. Již dnes si lidé překládají celé kapitoly knih sami. Těmto profesím tak ve své podstatě zvoní umíráček už nyní, tj. před masivním nástupem umělé inteligence. Stejně tak je zcela logické, že umělá inteligence nemůže z podstaty věci nahradit manuální pracovníky. Jednoduše řečeno, umělá inteligence tašky na střechu nepoloží. Nechme nyní stranou roboty, kteří již dnes jsou v pokročilé fázi výzkumu (i produkce) a tuto činnost by dokázali zastat.
Jeví se jako nezbytné, aby na tuto překotnou změnu v našich pracovních životech reagovalo (české) školství napříč všemi stupni. A to ve vícero směrech – je třeba posílit výuku informatiky a v rámci ní soustředit síly na rozvíjení dovedností pro práci s umělou inteligencí. Žáci a studenti se musí naučit mnohé: jak s ní pracovat, jak jí pokládat otázky, jak ji směřovat správným směrem, jakou práci s daty po ní vyžadovat a zejména si musí osvojit um, jak se kriticky dívat na závěry a výstupy, které jim umělá inteligence naservíruje. Tyto schopnosti budou pro příští desetiletí (či spíše staletí) naprosto kruciální a bez nich bude člověk jenom těžko hledat cestu, jak se prosadit.
Správné používání umělé inteligence v sobě skrývá skutečně enormní potenciál. Algoritmy vám na lusknutí prstu prověří tisíce stran textu, zanalyzují je a identifikují podstatné části. Ušetří vám tím hodiny a hodiny času, které můžete investovat jinde.
Přestože jsem bytostně přesvědčen, že lidé nepoužívající umělou inteligenci se brzy stanou méně žádanými na pracovním trhu, nemohu nevidět, co už dnes používání umělé inteligence dělá s nemalou částí naší společnosti. Například se někdo během konverzace zarazí nad tím, jaká je nejvyšší hora Evropy. Dříve by si lidé namáhali hlavu a zkoušeli by si na dříve nabyté školní znalosti vzpomenout. Dnes? Mnozí automaticky berou do ruky mobil a položí tuto otázku ChatuGPT. Ani nezkouší sami hledat třeba na Googlu, nevyvíjí vlastně naprosto žádné úsilí, krom toho, že otázku položí umělé inteligenci. A nejde jenom o tuto „vzdělanostní lenost“. Lidé řeší s umělou inteligencí své zdravotní problémy, někteří dokonce i ty duševní. A to může mít naprosto katastrofální důsledky, pokud lidé uvěří více svým mobilům než lékařům.
Je na místě se ptát, zda se nám v budoucnu podaří pro širokou veřejnost najít rozumnou a udržitelnou hranici mezi tím, aby člověk nebyl „uměle neinteligentní“ a mezi tím, aby se z něj nestal naprostý hlupák, který bez mobilu a vševědoucího pomocníka v něm neví o světe kolem sebe sám nic.
Autor: Matyáš Nová, studen GFK Plzeň
