Sliby nové české vlády – bude se spíše šetřit nebo utrácet?

„Dokud není dohodnuto vše, není dohodnuto nic“. Toto nyní slýcháme v českém politicko-mediálním světě denně. Ano, zatím nebyl jmenován ani premiér, ale obrysy toho, co nás čeká příští čtyři roky, už jsou poměrně dobře čitelné. Pokud nenastane mimořádná událost, bude nová vládní garnitura tvořena koalicí ANO s SPD a Motoristy. Známe již také programové prohlášení, ve kterém nastupující vláda prezentuje své vize. Jaké kroky ohledně rozpočtových struktur z tohoto dokumentu vyčteme?¹

Bohužel to vypadá, že se příští čtyři roky bude hlavně rozdávat. Uveďme aspoň pár záměrů, které budou vytvářet tlak na státní pokladnu:

1. pokles korporátní daně z 21 na 19 procent,

2. úlevy formou možnosti zrychlených odpisů,

3. pokles DPH u léků na předpis z 12 procent na nulu,

4. pokles DPH u nealkoholických nápojů z 21 na 12 procent,

5. přenos financování veřejnoprávních médií na stát,

6. návrat úlev u daně z příjmu (školkovné, nezastropované zaměstnanecké benefity),

7. „citelná daňová sleva“ pro rodiny s čtyřmi a více dětmi,

8. konec automatické inflační valorizace u daně z nemovitosti.

Podle ekonomů by realizace všech uvedených bodů posunula schodek státního rozpočtu pro příští rok z nyní plánovaných 280 miliard na hodnotu 350 miliard (či výše), tedy nejméně o 70 miliard.² K tomu samozřejmě nutno přičíst případné extra náklady rozložené v čase potřebné pro vytěsnění minoritních akcionářů ČEZu, přenos hrazení poplatků za obnovitelné zdroje na stát, opětovný návrat slev na jízdném pro důchodce a studenty v plné výši či investice do výstavby nových bytů. Jenom operace ohledně ČEZu vyjde státní pokladnu na stovky miliard korun. Stranou nemůžeme nechat výdaje na již probíhající výstavbu nových bloků jaderné elektrárny Temelín, nákupy vojenské techniky (zejm. stíhačky F35) nebo nové vysokorychlostní železnice.

Kde na to všechno vezme Česká republika peníze? Programové prohlášení hovoří o vyšších příjmech z potírání šedé ekonomiky (znovuzavedení EET – tzv. EET 2.0) a z podpory růstu hospodářství. Kolik miliard lze tímto získat, je nyní těžké kvantifikovat, rozhodně ale nepůjde o stovky miliard.³ Je férové říct, že skutečně patříme mezi ty méně zadlužené země v rámci EU co do poměru k HDP (42,5 % pro rok 2024⁴). Větší dluh si tak můžeme do jisté míry dovolit. Nicméně je třeba pamatovat na to, že se zadlužujeme v době ekonomické prosperity (nízká
a stabilní inflace okolo inflačního cíle, zanedbatelná nezaměstnanost a ekonomický růst jeden z nejvyšších na světě).

Výše uvedené záměry mohou být krokem správným směrem, je třeba ale vždy současně s tím „co chceme“ důsledně řešit také „z čeho to zaplatíme“.

Autor: Matyáš Novák, student GFK Plzeň