„Spřízněni volbou“, vzpomínám si, byl název filmového týdeníku z tzv. Pražského jara 1968 po obrodě ÚV KSČ a výměně vedoucích činitelů: tedy v čele s Dubčekem, Smrkovským, Černíkem a prezidentem Svobodou. Tehdy společnost ovládla radostná nálada, pospolitost a víra v budoucnost socialismu s lidskou tváří. Byl to pokus vymanit se s nadvlády moskevského bolševického politbyra. (Podnes umím vyjmenovat většinu členů tehdejší nově ustavené Černíkovy vlády.) Že se tento pokus nezdařil, je známá věc. Domnívám se, že po vpádu Ruska na Ukrajinu v roce 2022 je dneska jasnější, že se to tenkrát nezdařit muselo, a to i kdyby se Dubček a spol. rozkrájeli, a že i ona srpnová okupace nakonec nebyla tím úplně nejhorším, co se nám také mohlo stát.
Zvláštní je, že v současném svobodném, demokratickém systému a celkem i blahobytu o nějaké radostné náladě nemůže být ani řeči, a vládne tu před volbami spíše atmosféra nevraživosti až nenávisti, jako by nás poměry, v nichž žijeme, nějak obzvláště trýznily. Osobně mě trápí spíše obava, aby se nám po volbách nezačalo bortit to, oč jsme usilovali už od dob disidentských a snažili se ve prospěch našich dětí a budoucnosti dáti tomu co nejvíce. Vždyť známo jest, že pravda a láska vítězí.
Také České centrum Mezinárodního PEN klubu sleduje naši předvolební situaci s obavami, vnímá politickou situaci i na Slovensku a uvědomuje si, že kultura v nepříznivém politickém klimatu patří k nejohroženějším výdobytkům lidské svobodné tvořivosti. Tak mnohé snahy o kultivování prostředí, v němž žijeme, mohou být vrchností považovány za zbytné, tedy nehodné podpory z veřejných rozpočtů, nebo dokonce hodny zatracení. Na Slovensku se to v mnohých případech již děje, a jak to bude u nás, je otázka.
Proto náš PEN klub připravuje na příští rok program nazvaný Slovenské jaro, které představuje cyklus dvanácti autorských čtení a besed se slovenskými spisovateli, kteří v současné době výrazným způsobem ovlivňují slovenské kulturní prostředí. Ke starším patří básník, publicista, dramatik a překladatel Milan Richter (nar. 1948) či esejista, básník, prozaik a scenárista Dušan Dušek (nar. 1946), nejmladší je básnířka a prozaička Dominika Moravčíková (nar. 1992).
Jde nám jak o poznání současné slovenské literatury, o níž k naší hanbě málo víme, tak o vhled do kulturního, společenského a popřípadě i politického prostředí, v němž tato literatura vzniká a které na ni působí životní zkušeností autorů.
A je docela možné, že vzhledem k politickému dění v obou našich sbratřených státech může být pro nás vzájemná podpora důležitou vzpruhou a mít větší vliv na obranu či kultivování veřejného prostoru a demokratických hodnot. Literatura je součástí umění, které tvůrcům poskytuje znovu naději, když doba selhává.
Jde nám také o navázání kontaktů našich spisovatelů se slovenskými, tedy o pokus o obnovu živějších vztahů literatury slovenské a české, podobně jako tomu bylo v tíživých poměrech tzv. normalizace, kdy jedni podporovali druhé.
Jinak řečeno můžeme být „více spřízněni nepříznivou volbou“ našich vrcholných představitelů: Společné zkušenosti, problémy, témata, společné otázky a hledání odpovědí a naděje.
Autor: Ondřej Vaculík
_1.png)