Slavnostní otevření největší africké přehrady ležící v odlehlém koutu Etiopie blízko hranic se Súdánem je rozhodně přelomovou událostí pro celý kontinent. Projekt budovaný od roku 2011 má přispět k proměně nejen samotné Etiopie, ale slovy premiéra Ahmeda Abiyho také té části Afriky, kterou se 130 milionová země snaží utvářet k obrazu svému. Odvážný počin v zemi, kde aktuálně kolem 13 milionů obyvatel trpí akutním nedostatkem potravin, má přispět k vylepšení image poté, co zmíněný premiér dva roky vedl válku proti části populace. I tak však je přehrada, označovaná zkratkou GERD, zdrojem národní pýchy do takové míry, že i ti, kteří vždy měli málo, se v průběhu její výstavby zapojili do jejího financování. Po 14 letech tak na Modrém Nilu vznikla přehrada financovaná bez jakékoliv zahraniční pomoci a ztělesňují historicky jedinečné postavení Etiopie na mezinárodní scéně.
Abychom pochopili význam přehrady pro etiopskou politiku, musíme nejdříve alespoň trochu porozumět specifičnosti této východoafrické země, která na rozdíl od drtivé většiny zbytku kontinentu nebyla nikdy plně kolonizována. Dva italské pokusy skončily spíše trapně, a ačkoliv po sobě dědicové Římské říše zanechali několik památek a občas místní používají malebné „piccolo Rome“, v zásadě se historickou Habeš nepodařilo nikdy pokořit. V severní oblasti země kolem města Aksum existovala jedna z nejstarších starověkých říší, která navíc přijala křesťanství, jenž se vyvinulo do unikátní místní pravoslavné církve, jež je zdrojem jedinečné etiopské identity. Víra je velmi konzervativní a pokud budete mít štěstí (či smůlu), můžete se během návštěvy země setkat s ne/dobrovolným půstem, jenž platí až polovinu dní v roce. Když budete na venkově mimo vřavu Addis Abeby, šance, že si během postních dní dáte maso, je mizivá a vy při cestě např. do fantastické Lalibely, ukrývající kostely vytesané do skal, pochopíte, jak těžký život obyčejný Etiopan má. Církev představovala významnou oporu císařství, které bylo svrženo až v polovině 70. let 20. století marxistickým režimem, jenž zemi přivedl doslova k hladomoru. Právě silně zakořeněné křesťanství umožnilo Etiopii v roce 1923 vstoupit do Společnosti národů, čímž se etablovala coby suverénní stát na poli mezinárodní politiky.
Díky historicky silnému postavení se Addis Abeba stala domovem Africké unie, celoafrické organizace, usilující oficiálně o rozvoj kontinentu, neoficiálně pak těžko soudit, neboť její sídlo zafinancovala Čína, která po nocích tajně odesílala data z centrály do Pekingu. Hlásná trouba panafrické spolupráce tedy aspoň chvíli sloužila jako Trojský kůň čínské politiky, přičemž po provalení skandálu se všichni zařekli, že nic dalšího se už nesmí opakovat. Ostuda však vznikla právě proto, že Addis Abeba je místem, kde se potkává doslova celá Afrika a nenajdete zemi, která by v „Nové květině“, jak se metropoli říká, neměla zastoupení.
Současné etiopské ambice mají oporu právě v nastíněném historickém odkazu, který navíc umocňuje obrovský počet obyvatel, vytvářející značný ekonomický potenciál. Pochopit jedinečnost Etiopie znamená také vnímat okolní země, které jsou na tom, s výjimkou miniaturního Džibutska, v zásadě o dost hůře. Eritrea, s níž do roku 1993 vytvářela jeden stát, se těší ne zrovna přívětivé přezdívce KLDR Afriky, Súdán svírá válka, Jižní Súdán se nikdy z války nevzpamatoval a aktuálně mu hrozí nová vlna etnického násilí, Somálsko je synonymem zmaru a Somaliland, který jediný nezmítá hlad a chaos, není mezinárodně uznaným státem. Keňa je na tom sice ve srovnávání s Etiopií o dost lépe, ale už není součástí Rohu Afriky a současně se snaží dělat všechno proto, aby k ní vliv Etiopie nepronikl. Pokud jste někdy byli v severních oblastech Keni, pak vás možná zarazily početné hlídky na silnicích, jejichž cílem není nic jiného než bojovat proti etiopským a somálským pašerákům.
Etiopský věhlas se snaží aktivně šířit také její premiér Ahmed Abiy, jemuž mírový plán s Eritreou vynesl Nobelovu cenu míru, aby pár let poté rozpoutal válku v regionu, jenž s Eritreou sousedí a v jejímž důsledku vznikla nová humanitární katastrofa. Právě za Abiyho premiérství se pak projekt Velké etiopské přehrady doslova zhmotnil, a to když vodní dílo bylo naplněno vodou z Modrého Nilu, jenž v Etiopii pramení. Parametry stavby jsou dechberoucí – výška přehrady je 145 metrů, zatímco délka hráze dosahuje 1,78 km, přičemž její výstavba byla svěřena italské firmě a po neúspěchu státní vojenské inženýrské společnosti, jejíž působení provázely korupční skandály, byli na pomoc povoláni Číňani, kteří dokončili některé instalační práce. I tak ale do financování projektu žádným způsobem nikdo cizí nevstoupil, čímž se otevření GERD stalo jednoznačnou demonstrací etiopské národní hrdosti. Zcela pochopitelně. A stejně tak pochopitelně se mamutí projekt stal trnem oku dvěma dalším státům – Súdánu a zejména Egyptu – které od roku 2011 upozorňují na to, že v Nilu nebude na jeho dolním toku dost vody pro zemědělství. Zejména Egypt od začátku upozorňoval na to, že malý objem vody v korytu Nilu způsobí, že slaná voda ze Středozemního moře se bude tlačit do vnitrozemí, čímž dojde ke znehodnocení zemědělsky nejúrodnější půdy. V kombinaci s tím, že v okolí Nilu žije kolem 95 % veškeré egyptské populace (z asi 110 milionů) a v samotné deltě kolem 30 milionů, může etiopská přehrada ovlivnit skutečně obrovský počet lidí, kteří s tím nic neudělají.
Ačkoliv se Etiopie holedbá, že by nikdy přehradu nevyužila jako nástroj nátlaku na své okolí, protože plně v duchu panafrikanismu chce, aby nový projekt sloužil k dobru všem Afričanům, neexistuje žádná záruka kromě dobrého slova, že svůj názor s ohledem na vlastní národní zájmy nezmění. Současná etiopská vláda deklaruje, že přehrada bude sloužit jako zdroj elektrické energie, která bude distribuována napříč zemí a poté i regionem, což obyvatelé země oceňují už teď a smělému plánu, že do roku 2030 bude mít 90 % obyvatel přístup k elektřině, tleskají. Etiopie totiž navzdory mimořádně unikátní historii a odvážné přítomnosti stále patří mezi nízko příjmové země a byť se těší hospodářskému růstu kolem 8 %, žije kolem 70 % obyvatel v chudobě. Přehrada by to mohla změnit, protože dodávky elektřiny směřující mimo zemi budou pochopitelně zpoplatněny a vytvoří tak novou závislost na straně např. obou Súdánů. Platit obě země mají čím, protože jsou bohaté na ropu a zlato a současně je akutní nedostatek elektřiny významně omezuje.
Smělé etiopské plány také počítají s rozvojem celé lokality coby turistické destinace a já věřím, že se při jeho naplňování místní poučí z neduhů, jež trápí jiná již navštěvovaná místa. Není totiž pro cizince příliš lákavé platit násobně vyšší ceny s ultimativním argumentem, že na to prostě máte, když jste se rozhodli zemi navštívit. A přiznejme si, že mnohdy ani nabízené služby a průvodcovské pojetí nepatří k zážitkům, které by člověk chtěl opakovat.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
_1.png)