Ekonomická veřejnost je v plné pohotovosti, neboť po roce jsme se opět (v takřka poslední hodinu) dozvěděli parametry státního rozpočtu na rok 2026. Jak vypadá návrh zákona, který je považován za nejdůležitější v celém kalendářním roce?
Začněme schodkem (situace, kdy výdaje rozpočtu jsou vyšší než jeho příjmy – tzv. deficit), ten letos činí 286 miliard korun. Ministerstvo financí počítá příští rok s celkovými příjmy ve výši 2 094,3 miliard a s celkovými výdaji 2 380,3 mld.1
Čtenář zajímající se o politicko-ekonomické dění v naší zemi celkem rychle dojde k poznání, že schodek na příští rok je navrhován vyšší, než má být ten letošní, který je plánován na úrovni 241 miliard. Rozdíl tak činí nezanedbatelných 45 miliard. Samo Ministerstvo financí na svých stránkách hned v úvodu vysvětluje, proč tomu tak je – jsou zde dvě položky, které tento nárůst představují. Jednou z nich jsou výdaje na obranu a druhou výdaje na výstavbu nových jaderných bloků v Dukovanech, souhrnně tyto položky „spolknou“ 49 miliard.
Ano, je pravda, že bez těchto dvou položek, na jejichž nutnosti financování se odborná veřejnost většinově shodne, by byl deficit na příští rok o 4 miliardy nižší než ten letošní. Nicméně zaprvé jednoduše nižší není a zadruhé meziroční pokles o pouhé 4 miliardy nevypadá jako důsledné a proaktivní naplňování vládních proklamací o „uzdravování veřejných financí“ a snižování schodků.
Vůbec nejvíce šokující položka, kterou můžeme z návrhu rozpočtu vyčíst, je kapitola se zdánlivě neškodným názvem Státní dluh, veřejnosti z poslední doby známá jako „obsluha státního dluhu“. Tato kapitola nepředstavuje nic jiného než úroky, které stát musí zaplatit za to, že si každoročně půjčuje. Příští rok by měla Česká republika na úrocích vynaložit prostředky ve výši bezmála 110 miliard korun! Pro představu, sečteme-li plánové rozpočty pro ministerstva zahraničních věcí, zdravotnictví, kultury, životního prostředí, místního rozvoje a financí, dostáváme částku 107 miliard. Výdaje na úroky, tzn. výdaje absolutně neproduktivní, jsou tedy vyšší než rozpočty šesti ministerstev.
Hlavní makroekonomické ukazatele – tempo růstu hospodářství, míra inflace a nezaměstnanosti, jsou na poměry střední (a vlastně celé) Evropy velmi slušné. Můžeme tedy konstatovat, že žijeme v dobrých ekonomických časech, při kterých by měla vláda tendovat k vyrovnaným (v ideálním případě přebytkovým - suficitním) rozpočtům. Jak vidíme, k tomu se nyní ani zdaleka nepřibližujeme. Jaká by byla situace, kdy by se měl opakovat ekonomický otřes typu finanční krize roku 2008, pandemie Covid-19 nebo důsledky zahájení války na Ukrajině, si snad ani raději nepředstavovat.
Je třeba chápat, že každý dluh se jednou musí zaplatit. Už nyní tak činíme skrze úroky. Žádný věřitel nám naše dluhy bezdůvodně „neodmaže“. Každý další vysoce deficitní rozpočet je dluh, který si berou stávající generace, jehož splacení ale přenášejí na generace budoucí. Čím dříve si tuto bazální skutečnost uvědomíme, tím pro (nás všechny) lépe.
Autor: Matyáš Novák, student GFK Plzeň
_1.png)