Návrh státního rozpočtu na rok 2026 opět rozvířil debaty o tom, co je (mělo by být) prioritou státu, resp. do jaké oblasti by měl stát financovat přednostně. „Krátký“ výčet záměrů do budoucna - (staro)nové jaderné bloky, vysokorychlostní tratě, dokončení dálniční sítě, platy učitelů na úrovni 130 % průměrné mzdy, přijmutí do služebního poměru tisíců nových vojáků české armády, masivní digitalizace, prudký rozvoj bezemisní energetiky, navyšování kapacit distribuční energetické sítě a v neposlední řadě velmi palčivý problém posledních let – výstavba desetitisíců nových bytů či konstantní tlak na růst platů.
Ekonomická realita nám však dává na srozuměnou, že výše uvedený „český oceán přání“ zůstane z velké části na suchu. Tím, co brání jeho naplnění, jsou tzv. mandatorní výdaje. Mandatorní neboli povinné výdaje jsou takové, které jsou již předem pevně dány, ať už českými zákony nebo unijní legislativou. To znamená, že autor státního rozpočtu – aparát ministerstva financí – má již dopředu omezený manévrovací prostor, neboť některé prostředky musí (i když ve skutečnosti třeba doopravdy nechce) vynaložit na takto stanovené výdaje. Nejvýraznější mandatorní výdaje představují prostředky na platy státních zaměstnanců, platby zdravotního pojištění za státní pojištěnce a zejména důchody.
Mandatorní (a quasi-mandatorní) výdaje v rozpočtu pro rok 2026 „spolykají“ 93 % (!) všech příjmů. Co to znamená v praxi? Vláda má pro „svou“ fiskální politiku extrémně omezený prostor – 7 % celkového objemu příjmů. Pouze v rámci těchto 7 % může (resp. by měla) vláda realizovat své priority. To samozřejmě ani zdaleka nestačí na záměry v úvodu příkladmo uvedené, tudíž vláda musí „zbytek“ financovat půjčkami, tj. na dluh.
Další velikou zátěž pro státní rozpočet představuje stále se rozšiřující tzv. indexace výdajů. Indexace jednoduše řečeno znamená, že se vybrané výdaje zvyšují automaticky, tj. bez nutnosti zásahu zákonodárců. Toho je docíleno zakotvením tohoto mechanismu do zákona. Výhodou tohoto přístupu k financování je stabilita prostředí, protože zainteresované subjekty mohou do budoucna relativně napevno počítat s určitým objemem prostředků. Nevýhodou je naopak ten fakt, že bez změny legislativy budou výdaje růst nehledě na kondici ekonomiky, tj. i v době případné recese a celkového poklesu příjmů státního rozpočtu. S indexací v nynějším čase pracuje ministerstvo školství ve vztahu k výše zmíněným platům učitelů, dále ministerstvo obrany ve vztahu k výdajům na modernizaci české armády, ale též například ministerstvo zdravotnictví ve vztahu k platbám zdravotního pojištění za státní pojištěnce. Druhotným problémem indexace výdajů je klasický efekt Pandořiny skříňky – když se indexace dostane do jedné oblasti, zástupci jiných se začnou velice rychle zasazovat o to, aby i jejich „domovská scéna“ byla indexací zabezpečena. Aneb „když mohou oni, proč ne my“.
Co z toho na závěr plyne? Zaprvé to, že bez změny legislativy se mandatorní výdaje snižovat nebudou. Zadruhé, že budeme beze změn i nadále žít na dluh, což nemůže fungovat donekonečna. A zatřetí, že je nejvyšší čas na celkovou revizi a reformu daňového, resp. rozpočtového systému v naší zemi.
Autor: Matyáš Novák, student GFK Plzeň
_1.png)